Mezi dvěma ohni: Když pomoc od mámy rozdělí rodinu

„To nemyslíš vážně, Honzo! Vždyť jsme se konečně dostali tak daleko, že bychom mohli mít něco vlastního. Máma nám chce pomoct, proč to odmítáš?“ vyhrkla jsem, sotva jsem zavřela dveře od bytu. V kuchyni to vonělo po guláši, který jsem v rychlosti ohřívala dětem, ale v tu chvíli mi bylo jedno, jestli se spálí nebo vystydne. Honza seděl u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do stolu.

„Lucko, táta je na tom fakt špatně. Potřebuje peníze na léčbu. Když mu nepomůžeme teď, kdo ví, co bude za měsíc…“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný. Věděla jsem, že to myslí vážně. Jenže já už nemohla dál žít v nejistotě.

Bydleli jsme s dětmi v pronajatém dvoupokojovém bytě v paneláku na Proseku už šest let. Každý rok jsme podepisovali novou smlouvu a pokaždé jsem měla strach, že nám majitelka oznámí, že byt potřebuje pro syna nebo že nájem zase zvedne. Děti rostly a já si čím dál víc uvědomovala, že jim nemůžu dát ani vlastní pokoj, ani jistotu domova.

Máma mi volala minulý týden. „Lucko, mám něco našetřeno. Vím, že to není moc, ale na zálohu na malou garsonku by to mohlo stačit. Nechci, abyste pořád žili v nejistotě.“ Rozbrečela jsem se do telefonu štěstím i studem – nikdy jsem si nepřipadala tak neschopná jako v tu chvíli.

A teď tohle. Honzův táta leží už měsíc v nemocnici v Motole. Rakovina slinivky. Lékaři dávají naději jen s drahou léčbou, kterou pojišťovna nehradí. Honza je jedináček a jeho máma je už roky v invalidním důchodu.

„A co my? Co naše děti? Co když nám za půl roku majitelka vypoví smlouvu? Kam půjdeme?“ ptala jsem se zoufale.

Honza se na mě poprvé podíval: „Tohle je přece taky naše rodina. Táta mě vychoval sám, když máma onemocněla. Nemůžu ho nechat napospas.“

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem tiché vzlyky z dětského pokoje – malá Anička měla zase noční můru. Přitulila jsem se k ní a hladila ji po vlasech. V hlavě mi běžely výčitky: Jsem sobec? Mám právo chtít pro své děti jistotu, když Honzův táta možná umírá?

Druhý den jsem šla za mámou. Seděla u stolu s hrnkem kávy a novinami.

„Mami… Honza chce ty peníze dát svému tátovi na léčbu.“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „To je těžký, Lucko. Ale ty jsi moje dcera a já chci pomoct hlavně vám. Peníze jsou tvoje – udělej s nimi, co uznáš za vhodné.“

Cestou domů jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, Lucko, už jste našli něco vlastního? Slyšela jsem, že paní majitelka chce byt pro dceru…“ Zbledla jsem. Takže to byla pravda – náš čas se krátí.

Večer jsme s Honzou seděli u stolu a mlčeli. Děti si hrály v pokoji s legem a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„Honzo… Já už nemůžu dál žít ve strachu. Chci domov pro děti. Ale chápu tě…“

Honza se rozplakal. Poprvé za celých deset let společného života.

„Já nevím, co mám dělat… Táta je všechno, co mám.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi poslala peníze na účet a já je nechala ležet ladem. Každý den jsme s Honzou mluvili o tom samém – co je správné? Pomoc jeho tátovi znamená riskovat střechu nad hlavou pro naše děti. Koupit byt znamená možná podepsat rozsudek smrti pro jeho otce.

Jednoho večera přišel Honza domů později než obvykle. „Byl jsem za tátou,“ řekl tiše. „Řekl jsem mu o těch penězích.“

Zatajila jsem dech.

„Víš, co mi řekl? ‚Honzo, postarej se o svoje děti. Já už svůj život žil.‘“

Rozbrečela jsem se úlevou i bolestí zároveň.

Za měsíc jsme podepsali smlouvu na malou garsonku v Libni. Není to žádný zázrak – starý dům, malý balkon, ale je to naše.

Honzův táta zemřel o tři měsíce později. Na pohřbu mi jeho máma poděkovala: „Děkuju ti, Lucko, že jsi Honzu podržela.“

Dodnes nevím, jestli jsme udělali správně. Každý večer sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy a ptám se sama sebe: Může být člověk šťastný, když musí volit mezi dvěma láskami? Co byste udělali vy na mém místě?