Mezi dvěma rodinami: Když tchyně rozděluje lásku i peníze

„To je všechno?“ zeptala jsem se nevěřícně, když mi tchyně podávala igelitku s pár rohlíky, dvěma jablky a zbytkem včerejšího guláše. Stála jsem v jejím malém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde to vždycky páchlo starým kobercem a levným parfémem. Můj muž Tomáš stál za mnou, mlčel a díval se do země.

„No co bys ještě chtěla, Petro? Vždyť sama víš, jak je to dneska drahé. A vy dva přece oba pracujete,“ odsekla tchyně a už se otáčela zpátky k televizi, kde běžely její oblíbené Ordinace.

V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Věděla jsem ale, že kdybych zvýšila hlas, Tomáš by mě doma zase napomínal, že mám být vděčná. Jenže jak mám být vděčná, když vím, že jeho sestra Lucie dostává od tchyně každý měsíc peníze na nájem, na školku pro malou Aničku i na nové boty? Nám nikdy nenabídla ani korunu – prý jsme „šikovní“ a „poradíme si“.

Cestou domů jsem mlčela. Tomáš řídil naše staré fabii a já držela igelitku na klíně. „Myslíš, že bychom si měli říct o peníze?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je máma. Lucii je líto, že je sama s dítětem. My jsme dva.“

Ale já jsem věděla, že to není fér. My taky máme výdaje – hypotéku na byt v Modřanech, školní potřeby pro našeho Filípka, splátky za pračku, která se minulý měsíc rozbila. A přestože oba pracujeme – já jako učitelka na základce, Tomáš jako elektrikář – peněz nikdy není dost.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy nás tchyně odbyla. Když jsme před dvěma lety potřebovali půjčit na kauci bytu, řekla jen: „To si musíte zařídit sami.“ Ale Lucii dala bez řečí třicet tisíc na nový nájem. Když jsme slavili Filípkovy narozeniny, přinesla mu staré autíčko po Tomášovi. Aničce koupila nový tablet.

Ráno jsem se rozhodla. Už to takhle dál nejde. Musím to říct nahlas. Po snídani jsem Tomášovi oznámila: „Dneska po práci jedu za tvojí mámou. Chci si s ní promluvit.“

Tomáš zbledl. „Petro, prosím tě…“

„Ne! Už toho mám dost! Nemůžu pořád dělat, že mi to nevadí.“

Odpoledne jsem stála před dveřmi tchynina bytu a cítila, jak se mi třesou ruce. Zazvonila jsem. Otevřela mi Lucie s Aničkou v náručí.

„Ahoj Petro! Máma je v kuchyni.“

Vešla jsem dovnitř a našla tchyni u stolu s hromadou bankovek před sebou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a posadila se naproti ní.

„Copak potřebuješ?“ zeptala se bez zájmu.

Nadechla jsem se: „Chtěla bych si s vámi promluvit o tom, jak rozdělujete pomoc mezi nás a Lucii.“

Tchyně zvedla obočí: „Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že Lucii dáváte peníze na všechno možné a nám jen občas nějaké jídlo. Přitom i my máme výdaje a někdy bychom taky potřebovali pomoct.“

Lucie vešla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem to dořekla. „Petro, co to řešíš? Já jsem sama s dítětem!“

„A my snad nejsme rodina?“ vybuchla jsem. „Proč je pořád někdo upřednostňovaný? Myslíte si, že když máme oba práci, tak nepotřebujeme nikdy nic navíc? Víte vůbec, kolik stojí život v Praze?“

Tchyně se zamračila: „Lucie to má těžší. Ty máš chlapa doma.“

„Ale i tak! Každý měsíc počítáme každou korunu! A když už něco dáte nám, jsou to jen zbytky jídla! Myslíte si, že jsme méněcenní?“

V kuchyni bylo ticho. Lucie mě probodávala pohledem.

„Tak co chceš? Peníze?“ zeptala se tchyně po chvíli.

„Nejde jen o peníze,“ odpověděla jsem tiše. „Jde o pocit spravedlnosti. O to, abychom byli všichni stejně důležití.“

Tchyně si povzdechla: „Já už jsem stará… nechci se hádat.“

Zvedla jsem se: „Já taky ne. Ale už nemůžu mlčet.“

Když jsem odcházela, cítila jsem směs úlevy a smutku. Věděla jsem, že tímhle rozhovorem možná něco změním – nebo taky ne. Ale aspoň jsem konečně řekla pravdu nahlas.

Doma mě Tomáš objal: „Jsem na tebe pyšný.“

A já si večer před spaním říkala: Je lepší mlčet a dusit v sobě křivdu? Nebo riskovat konflikt a bojovat za spravedlnost v rodině? Co byste udělali vy?