Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila najít cestu ke své budoucí snaše

„Proč zase nejíš?“ zeptala jsem se Anny, když už potřetí během večeře jen posouvala vidličkou po talíři. Petr se na mě podíval s tím svým typickým pohledem, který říkal: „Mami, nech ji být.“ Ale já nemohla mlčet. Bylo to silnější než já. Vždyť jsem se celý den snažila, vařila jsem svíčkovou podle receptu své maminky, aby se Anna cítila jako doma. Ale ona se jen pousmála a šeptla: „Děkuju, mám jen menší hlad.“

Seděla jsem naproti nim v našem malém bytě na Žižkově a cítila jsem, jak se mezi námi rozprostírá ticho husté jako mlha nad Vltavou. Petr si nabral další knedlík a začal mluvit o práci, ale já už ho nevnímala. V hlavě mi běžely otázky: Co dělám špatně? Proč je ke mně Anna tak chladná? Vždyť já ji chci jen poznat, přijmout ji do rodiny.

Když odešli, sedla jsem si do obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné z nich je Petr jako malý kluk, směje se a drží mě za ruku. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu chodili na hřiště, jak mi vyprávěl o svých snech. Teď má svůj život a já mám pocit, že mi uniká mezi prsty. A Anna? Ta je pro mě záhadou. Nikdy mi neřekla nic osobního, nikdy se nezajímala o naše tradice. Když jsme slavili Vánoce, přinesla si vlastní salát a odmítla kapra. Snažila jsem se to pochopit – dnes je jiná doba – ale bolelo mě to.

Jednou jsem se odhodlala a zavolala jí. „Ahoj Anno, nechceš někdy zajít na kávu? Jen my dvě?“ Chvíli bylo ticho. „No… mám teď hodně práce, ale někdy určitě,“ odpověděla a rychle ukončila hovor. Seděla jsem s mobilem v ruce a cítila se trapně. Možná jsem moc vtíravá? Možná bych měla dát prostor? Ale jak mám poznat člověka, který o to nestojí?

Začala jsem si všímat, že Petr je doma méně často. Když přijde, je unavený a zamyšlený. Jednou večer jsem ho zastavila v předsíni: „Petře, řekni mi upřímně – vadím Anně? Dělám něco špatně?“ Podíval se na mě smutně: „Mami, Anna je prostě jiná. Má za sebou těžké dětství, není zvyklá na velké rodiny. Dej jí čas.“

Ale čas plynul a nic se neměnilo. Na rodinných oslavách seděla Anna stranou, odpovídala jednoslovně, nikdy se nezapojila do rozhovoru. Moje sestra Jana mi po jedné takové oslavě řekla: „Marie, nech to být. Některé lidi prostě nepřesvědčíš.“ Ale já to neuměla vzdát.

Jednoho dne jsem šla na trh pro čerstvou zeleninu a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, jak vám to jde s tou novou snachou?“ zeptala se s úsměvem. Povzdechla jsem si: „Je to těžké. Snažím se ji přijmout, ale ona mě pořád drží od těla.“ Paní Novotná pokývala hlavou: „To znám od své dcery. Dneska jsou mladí jiní. Musíte být trpělivá.“

Začala jsem přemýšlet o sobě. Možná jsem opravdu moc staromódní? Možná bych měla přestat očekávat, že Anna bude jako já nebo jako moje maminka? Přesto mě každé její odmítnutí bolelo jako rána.

Jednoho večera přišel Petr domů sám. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Mami, Anna je těhotná.“ Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. „To je přece skvělé!“ vykřikla jsem a objala ho. Ale v jeho očích byla starost.

„Anna má strach,“ řekl tiše. „Bojí se, že ji nebudeš mít ráda takovou, jaká je.“

Zamrazilo mě. Uvědomila jsem si, že možná nejen já cítím bolest z toho, že si k sobě nenacházíme cestu. Možná i Anna bojuje sama se sebou.

Rozhodla jsem se napsat jí dopis. Napsala jsem všechno – o tom, jak mi chybí blízkost, jak bych si přála být součástí jejího života i života jejich dítěte, ale že ji nechci nutit do ničeho, co nechce. Dopis jsem jí dala při další návštěvě.

O týden později mi přišla SMS: „Děkuju za dopis. Bylo to pro mě těžké číst, ale vážím si toho.“

Od té doby se něco změnilo. Nešlo to rychle ani snadno – ale začaly jsme spolu občas mluvit o maličkostech. Když se narodila malá Eliška, Anna mi poprvé dovolila ji pochovat. Plakala jsem štěstím.

Dnes už vím, že vztahy nejsou samozřejmost a že každý potřebuje svůj čas i prostor. Ale pořád si kladu otázku: Udělala jsem dost? Nebo bych měla ještě něco změnit? Co byste udělali vy na mém místě?