Mezi dvěma světy: Když se rodina skládá z více částí

„Proč mě prostě nemůžeš nechat být?!“ křičel na mě Adam, když práskl dveřmi svého pokoje. Jeho hlas mi ještě dlouho zněl v uších. Stála jsem na chodbě našeho bytu v Modřanech a snažila se popadnout dech. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě.

Jsem Klára, je mi třicet šest a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před takovým problémem. S Petrem jsme spolu čtyři roky, máme dvouletou dceru Aničku a donedávna jsem si myslela, že jsme šťastná rodina. Jenže pak přišel ten telefonát od jeho bývalé ženy Lenky: „Adam už to u mě nezvládá. Chce zkusit bydlet s vámi.“

Adamovi je patnáct. Je to Petrův syn z prvního manželství. Vždycky jsem ho brala jako návštěvu – přijel na víkend, hráli jsme deskovky, šli do kina, občas jsme se pohádali kvůli neuklizenému pokoji, ale nic zásadního. Jenže teď měl být součástí našeho každodenního života. A já jsem měla být jeho macecha.

První týdny byly plné napětí. Adam byl uzavřený, s nikým moc nemluvil, ve škole mu to šlo čím dál hůř. Petr byl v práci od rána do večera a já zůstávala doma s dětmi sama. Snažila jsem se Adamovi přiblížit – pekla jsem jeho oblíbené buchty, ptala se na školu, nabízela pomoc s úkoly. Ale on jenom zavrčel: „Nech mě být.“

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Petr přišel domů a našel mě tam. „Co se děje?“ zeptal se tiše. „Já už nevím, co mám dělat,“ vzlykla jsem. „Snažím se, ale Adam mě nenávidí. Připadám si tu jako cizí.“

Petr mě objal, ale cítila jsem, že ani on neví, jak dál. „Je to těžké pro všechny,“ řekl nakonec. „Ale musíme to zvládnout.“

Jenže jak? Každý den byl boj. Adam ignoroval pravidla domácnosti – neuklízel po sobě, hádal se s Aničkou o hračky, dokonce mi jednou řekl: „Ty nejsi moje máma, nemáš mi co poroučet.“ V tu chvíli jsem měla chuť utéct z bytu a už se nikdy nevrátit.

Jednoho dne přišla Lenka osobně. Seděli jsme v obýváku a ona mi řekla: „Vím, že to není jednoduché. Ale Adam potřebuje cítit, že ho někdo chce.“ Podívala se na mě upřeně: „On má pocit, že ho všichni opustili.“

Ta slova mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že Adam není jenom vzpurný puberťák – je to kluk, který přišel o jistoty a teď hledá nové místo v životě.

Začala jsem s ním mluvit jinak. Neptala jsem se na školu ani na úkoly. Jednou večer jsem za ním zašla do pokoje a jen tak si sedla na postel. Mlčeli jsme spolu dlouho. Pak jsem řekla: „Víš, já taky někdy nevím, kam patřím.“

Podíval se na mě překvapeně. „Fakt?“

„Jo,“ přikývla jsem. „Když jsi přijel bydlet k nám, bála jsem se, že to nezvládnu.“

Adam chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já taky.“

Od té chvíle se něco změnilo. Nebylo to hned růžové – hádky pokračovaly, Anička žárlila, Petr byl pořád v práci a já měla pocit, že mi život protéká mezi prsty. Ale začali jsme spolu aspoň trochu mluvit.

Jednoho dne přišel Adam domů s poznámkou ze školy – pohádal se s učitelem. Čekala jsem další výbuch vzteku, ale místo toho si sedl ke stolu a řekl: „Můžu ti něco říct?“ Přikývla jsem.

„Ve škole je to na nic,“ začal pomalu. „Všichni si myslí, že jsem problémový jen proto, že mám rozvedené rodiče.“

„To je blbost,“ řekla jsem mu upřímně. „Každý má nějaký problém. Ale záleží na tom, jak se k tomu postavíš.“

Poprvé za dlouhou dobu se usmál.

Začali jsme spolu chodit ven – na procházky do Modřanské rokle nebo na fotbalové zápasy místního klubu. Občas jsme si dali zmrzlinu na náměstí a povídali si o všem možném – o hudbě, o filmech, o tom, jaké to je být součástí dvou rodin najednou.

Anička pořád žárlila – jednou mi dokonce řekla: „Mami, proč máš Adama radši než mě?“ Vysvětlovala jsem jí, že mám ráda oba stejně, ale každý potřebuje něco jiného.

Petr se snažil být víc doma, ale práce ho pořád pohlcovala. Někdy jsme se kvůli tomu hádali – měla jsem pocit, že všechno leží jen na mně.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Adam najednou řekl: „Díky, že jste mě tady nechali bydlet.“ Bylo to poprvé, co něco takového řekl nahlas.

V tu chvíli mi došlo, že i když je to těžké a někdy mám chuť všechno vzdát, stojí to za to.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Dokážu být opravdu dobrou macechou? A co vlastně znamená být rodinou v dnešní době? Co byste udělali vy na mém místě?