Mezi dvěma světy: Když syn miluje babičku víc než mě

„Chci jet k babičce. A ty zůstaneš doma.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Matěj stál uprostřed kuchyně, ruce v kapsách, oči upřené do země. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť je mu teprve osm! Ještě před rokem se mě držel za ruku, když jsme šli přes přechod. Teď mě posílá pryč.

„Proč nechceš, abych jela s tebou?“ zeptala jsem se tiše, snažíc se skrýt třes v hlase.

Matěj pokrčil rameny. „Protože když jsi tam ty, babička není taková…“

„Jaká?“

„No… dává mi víc sladkostí a můžu být déle vzhůru. A neříká pořád, že mám uklidit pokoj.“

Zamrazilo mě. Tak proto? Protože babička je ta hodná a já ta zlá? Vzpomněla jsem si na všechny ty rozhovory s kamarádkami u kávy, kdy si stěžovaly, jak jejich děti po víkendu u prarodičů nepoznávají – rozmazlené, drzé, rozjívené. Vždycky jsem si myslela, že u nás to bude jiné.

Ale nebylo.

Když jsem to večer vyprávěla manželovi Petrovi, jen se uchechtl: „No jo, babička Zdena. Ta by mu snesla modré z nebe.“

„Ale co když ho tím kazí?“ vyhrkla jsem a hned jsem si připadala malicherně.

Petr pokrčil rameny. „Vždyť je to jen pár dní. Ať si to užije.“

Jenže já jsem to nedokázala pustit z hlavy. Vzpomínky na vlastní dětství se mi začaly vracet jako stíny – máma, která mě nikdy nepochválila, ale zato mého bratra vždycky rozmazlovala. Teď rozmazluje i mého syna. A já mám pocit, že stojím stranou.

Druhý den ráno jsem Matěje odvezla k mámě do paneláku na Jižním Městě. Cestou mlčel a já přemýšlela, jestli dělám chybu. Když jsme dorazili, babička už čekala ve dveřích s miskou lineckých koleček.

„Ahoj, zlatíčko! Pojď ke mně!“ volala a Matěj jí skočil do náruče.

Stála jsem tam jako páté kolo u vozu.

„Dáš si kávu?“ zeptala se mě máma zdvořile.

„Ne, jenom jsem ti ho přivezla,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Matěj už běžel do obýváku a zapínal televizi. Máma za mnou zavřela dveře a šeptla: „Neboj se, všechno zvládnu.“

Cestou domů jsem měla slzy na krajíčku. Proč mám pocit, že o svého syna přicházím? Že ho ztrácím ve prospěch vlastní matky?

Večer mi Matěj volal z babiččina telefonu.

„Mami, dneska jsme pekli bábovku a hráli jsme člověče nezlob se! A babička mi dovolila jít spát až v deset!“

Snažila jsem se radovat s ním, ale v hlase mi zněla hořkost. „To je fajn, broučku. Ale nezapomeň si vyčistit zuby.“

„Jojo…“ odpověděl roztržitě a už zase mluvil s babičkou.

Další den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených a já přemýšlela jen o tom, co asi Matěj právě dělá. Když jsem večer přišla domů, Petr seděl u televize a ani nezvedl oči od zpráv.

„Volal ti Matěj?“ zeptala jsem se.

„Jo, říkal, že je všechno super. Prý by tam chtěl zůstat ještě jednu noc.“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„A to ti to přijde normální? Že náš syn nechce být doma?“

Petr se na mě podíval s údivem. „Prosím tě, vždyť je to jen dítě. Nech ho být.“

Ale já nemohla. Celou noc jsem nespala a přemítala nad tím, kde jsem udělala chybu. Jsem moc přísná? Nebo moc úzkostlivá? Proč je pro Matěje babička lepší než já?

Třetí den ráno jsem se rozhodla promluvit si s mámou. Zazvonila jsem u ní doma a čekala, až otevře.

„Ahoj,“ řekla překvapeně.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ začala jsem váhavě.

Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu. Matěj byl v pokoji a stavěl lego.

„Mami… mám pocit, že mi ho bereš,“ vyhrkla jsem najednou.

Máma se zarazila. „Co to povídáš?“

„On tě má radši než mě…“

Máma se rozesmála – ale nebyl to veselý smích.

„Ty jsi byla stejná,“ řekla tiše. „Taky jsi ke mně někdy nechtěla domů. Ale děti potřebují občas změnu. Potřebují cítit, že jsou někde vítané bez podmínek.“

Zamyslela jsem se nad tím. Možná má pravdu. Možná nejsem špatná máma – jen prostě nejsem babička.

Když jsme šly s Matějem domů, držel mě za ruku a povídal mi o všem, co zažil. Najednou mi došlo, že mě vlastně nikdy neopustil – jen potřeboval prostor být někým jiným než doma.

Doma večer usnul v mé posteli a šeptl: „Mami, mám tě rád.“

A já pochopila, že láska není soutěž.

Ale stejně se ptám: Proč je pro děti babička vždycky ta lepší? Děláme my rodiče něco špatně – nebo je to prostě zákon života?