Mezi dvěma světy: Můj boj s tchyní a mlčením manžela

„Zase tu byla,“ šeptám si pro sebe, když zvedám z kuchyňské linky hrnek, který jsem včera večer určitě nechala ve dřezu. Je pondělí ráno, venku je šedivo a já už teď cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vím, že tu byla. Tchyně. Paní Marie. Vždycky poznám její dotek – všechno je posunuté, utěrky složené jinak, v koupelně voní její levandulové mýdlo.

Petr sedí u stolu, listuje novinami a dělá, že si ničeho nevšiml. „Petr, byla tu tvoje maminka?“ zeptám se opatrně, i když odpověď znám. Zvedne oči, ale ne na mě. „Možná se jen stavila… Chtěla pomoct.“ Jeho hlas je tichý, skoro provinilý.

„Ale já jsem tě prosila… Prosila jsem tě, ať jí řekneš, že má klíče používat jen v nouzi,“ připomenu mu už poněkolikáté. Vím, že tohle je začátek další hádky, ale nemůžu jinak. „Je to moje máma,“ odpoví Petr a znovu se schová za stránky novin.

Můj život se poslední rok smrskl na neustálý boj o vlastní prostor. Když jsme se s Petrem nastěhovali do bytu po jeho babičce na Žižkově, byla jsem šťastná. Bylo to naše místo, náš začátek. Jenže Marie měla klíče – prý pro případ nouze. Jenže její představa nouze je jiná než ta moje. Stačí, že nám dojde mléko nebo že zapomenu pověsit prádlo a ona už stojí ve dveřích.

Začalo to nenápadně. „Jen ti pomůžu s úklidem,“ říkala s úsměvem, který mi připadal trochu křečovitý. Pak začala přesouvat věci v kuchyni, přerovnávat skříně, dokonce mi jednou vyhodila staré šaty – prý už byly moc obnošené. Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to Petrův jediný rodič, po smrti jeho otce zůstali spolu hodně blízko.

Ale postupně jsem začala ztrácet půdu pod nohama. Každý den jsem se bála otevřít dveře a najít ji v našem bytě. Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla ji v ložnici, jak skládá naše povlečení. „To přece nemůžeš…“ vyhrkla jsem tehdy. Ona se jen usmála: „Já ti pomůžu, vždyť jsi pořád tak unavená.“

S Petrem jsme o tom mluvili nesčetněkrát. On vždycky mlčel nebo mě prosil o trpělivost. „Je sama… Nemá nikoho jiného…“ opakoval dokola. Ale já měla pocit, že nemám nikoho já.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Sousedka Jana mě zahlédla a přišla za mnou s hrnkem čaje. „Neboj se jí postavit,“ řekla mi tiše. „Jinak tě to zničí.“ Ale jak? Když Petr stojí vždycky na její straně?

Situace vygradovala minulý měsíc, když Marie přišla bez ohlášení v neděli ráno – ve chvíli, kdy jsme s Petrem konečně měli čas být spolu sami. Otevřela dveře klíčem a vešla do ložnice bez zaklepání. „Děti ještě nemáte?“ pronesla s úsměvem a já cítila, jak se mi vaří krev v žilách.

Po jejím odchodu jsem na Petra vyjela: „Tohle už nejde! Musíš jí něco říct! Nebo odejdu já!“ On jen seděl na posteli a mlčel. To ticho bylo horší než hádka.

Začala jsem si psát deník – jediný způsob, jak neztratit rozum. Každý den jsem zapisovala své pocity: vztek, smutek, bezmoc. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že Marie přijde a udělá mi ostudu.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a položila před něj klíče od bytu. „Buď jí je vezmeš, nebo odejdu.“ Poprvé se na mě podíval jinak – jako by mě konečně viděl. „To přece nemůžeš myslet vážně…“ zašeptal.

„Myslím,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe.

Druhý den ráno jsme šli k Marii domů. Cestou mlčel. U dveří mi stiskl ruku tak silně, až mě to zabolelo. Marie otevřela a hned spustila: „Co se děje? Něco se stalo?“ Petr chvíli mlčel a pak konečně řekl: „Mami, musíš nám vrátit klíče.“

Marie zbledla a podívala se na mě s nenávistí v očích. „To ty jsi ho poštvala proti mně! Já vás chtěla jen chránit!“ Rozplakala se a zabouchla nám dveře před nosem.

Cestou domů jsme oba mlčeli. Petr byl celý den jako tělo bez duše. Večer mi řekl: „Nevím, jestli ti to někdy odpustí.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

Nevěděl.

Od té doby je doma ticho jiné – napjaté, ale moje vlastní. Marie už nechodí bez ohlášení, ale vztah mezi námi je chladný jako led. Petr je uzavřenější než dřív.

Někdy si říkám: Stálo mi to za to? Může žena opravdu žít šťastně mezi dvěma světy – mezi láskou k rodině a potřebou chránit samu sebe? Co byste udělali vy na mém místě?