Mezi dvěma světy: Proč se nikdy nesblížím s babičkou mého muže

„Proč jsi zase přinesla ty kupované koláče? Vždyť víš, že tady se všechno peče doma!“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem stihla sundat kabát. Babička Marie stála u stolu, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, která zase něco pokazila. Přitom jsem chtěla jen potěšit – v práci byl frmol, nestíhala jsem a chtěla jsem přinést něco ke kávě. Ale tady, v domě mého muže Tomáše, platila jiná pravidla.

„Promiňte, babi, dneska jsem to opravdu nestihla,“ snažila jsem se omluvit. Tomáš stál za mnou a nervózně přešlapoval. Věděl, jak moc mě tyhle situace bolí, ale nikdy se neodvážil postavit na mou stranu. „To je pořád dokola,“ povzdechla si babička a začala vybalovat mou tašku s koláči, jako by to byla nějaká urážka rodinné tradice.

Když jsme si sedli ke stolu, ticho bylo husté jako krupicová kaše. Děda František se snažil odlehčit situaci: „No tak, Marie, hlavně že je co jíst.“ Ale babička jen mávla rukou. „Za nás by si tohle nikdo nedovolil.“

Od té doby, co jsem se za Tomáše provdala, mám pocit, že žiju mezi dvěma světy. Moje vlastní rodina byla vždycky otevřená a vděčná za každou maličkost. U Tomášových je všechno jinak – hlavně kvůli babičce. Její představy o správné ženě v domácnosti jsou pevné jako beton. Každý můj krok je pod drobnohledem: jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám našeho syna Matěje.

Jednou jsem slyšela babičku šeptat tetě Janě v kuchyni: „Ona nikdy nebude jako naše holky.“ Ta věta mě bodla do srdce. Snažila jsem se zapadnout – pekla jsem podle jejích receptů, chodila na hřbitov s kytičkami na Dušičky, dokonce jsem se naučila plést ponožky. Ale vždycky to bylo málo.

Nejhorší to bylo o Vánocích. Celá rodina pohromadě, všichni se smějí a povídají si – až na mě a babičku. Seděla naproti mně a upřeně mě sledovala. Když jsem podávala bramborový salát, pronesla: „U nás se dává víc okurek.“ Všichni ztichli a já měla chuť se propadnout do země.

Tomáš mi večer říkal: „Nesmíš si to brát tak k srdci. Babička je prostě taková.“ Ale jak si to nemám brát k srdci, když každé naše setkání končí slzami? Když vidím, jak Matěj běží za babičkou a ona ho obejme – a mě sotva pozdraví? Začala jsem se vyhýbat rodinným oslavám. Tomáš chodil s Matějem sám a já zůstávala doma s výčitkami.

Jednou večer jsme se pohádali. „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jí nikdy neřekneš, že mě to bolí?“ křičela jsem na Tomáše. Mlčel dlouho a pak jen tiše řekl: „Já nevím jak.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem dost dobrá manželka? Máma? Snažila jsem se najít cestu – psala jsem babičce dopisy, nabízela pomoc na zahradě, nosila domácí buchty (podle jejího receptu). Ale vždycky našla něco špatně.

Jednou jsem přišla dřív pro Matěje ze školky a slyšela babičku na hřišti: „Maminka zase neměla čas? To víš, ona je pořád v práci.“ Matěj se na mě podíval smutnýma očima. Ten den jsem brečela až do noci.

Začalo mi docházet, že nejde jen o mě. Babička je z generace, která přežila válku i komunismus. Všechno musela vydřít vlastníma rukama. Možná proto nechápe můj svět – práci v kanceláři, rychlé tempo života, potřebu mít čas i sama pro sebe.

Jednou jsme zůstaly v kuchyni samy. Chtěla jsem to prolomit: „Babičko, proč mě nemáte ráda?“ Podívala se na mě tvrdým pohledem: „To není o tom mít nebo nemít ráda. Ty prostě nejsi jako my.“

V tu chvíli mi došlo, že možná nikdy nebudu. Ale musím žít svůj život – pro sebe i pro Matěje. Přestala jsem se snažit zavděčit za každou cenu. Začala jsem si víc věřit a trávit čas s lidmi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem.

Dnes už vím, že některé mosty nejdou postavit silou vůle. Ale pořád mě to bolí – hlavně kvůli Tomášovi a Matějovi. Někdy si říkám: Je chyba ve mně? Nebo prostě některé vztahy nejsou souzené ke smíření?

Co myslíte vy? Má cenu bojovat za uznání někoho, kdo vás nikdy nepřijme? Nebo je lepší přijmout realitu a chránit si vlastní klid?