Mezi láskou a hranicemi: Jak jsem se naučila nechat syna jít

„Tomáši, už zase jsi nechal ty ponožky na zemi! Kolikrát ti to mám říkat?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vstoupila do jeho bytu. Bylo sobotní ráno a já, jako každý týden, přijela s taškou plnou jídla, abych mu pomohla s úklidem a vařením. Tomáš jen protočil oči a jeho žena Jana se na mě podívala tím svým pohledem, který jsem nikdy neuměla rozluštit. Možná v něm byla vděčnost, možná otrávení.

Vždycky jsem byla ta, která všechno zařídila. Po smrti manžela jsem zůstala s Tomášem sama. Bylo mu tehdy deset a já měla pocit, že musím být matkou i otcem zároveň. Všechno jsem mu chtěla usnadnit. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych mu připravila svačinu, běhala po brigádách, abychom měli na kroužky i dovolenou u Mácháče. Když měl horečku, nespala jsem celou noc. Když měl zlomené srdce, seděla jsem u něj a hladila ho po vlasech.

Jenže teď už je dospělý. Má práci v IT firmě na Pankráci, vlastní byt v paneláku na Jižním Městě a ženu, která je podle mě až příliš emancipovaná. Jana je jiná než já – všechno řeší racionálně, city moc neukazuje. Když spolu začali chodit, měla jsem pocit, že mi ho bere. A když mi Tomáš oznámil, že se budou brát, rozbrečela jsem se před ním jako malá holka.

„Mami, já tě mám pořád rád,“ uklidňoval mě tehdy. „Ale už nejsem dítě.“

Jenže jak se má matka smířit s tím, že už není potřeba? Že její místo zaujala jiná žena? Každý týden jsem jim vozila jídlo do mrazáku, prala jim prádlo a uklízela koupelnu. Tomáš to bral jako samozřejmost, Jana se tvářila čím dál kyseleji.

Jednou večer mi zavolala: „Aleno, můžeme si promluvit?“ Její hlas byl napjatý.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. „Vím, že to myslíte dobře,“ začala opatrně. „Ale my s Tomášem bychom chtěli zkusit žít sami za sebe. Potřebujeme si nastavit vlastní pravidla.“

Zamrazilo mě. „Myslíte tím, že vám překážím?“

„Nechceme vás ztratit,“ řekla rychle. „Jen bychom rádi víc prostoru.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji jako malá holka. Připadala jsem si zbytečná. Doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky – Tomáš na kole, Tomáš s vysvědčením, Tomáš v maturitním obleku. Všechno to byly okamžiky, kdy mě potřeboval.

Další týdny byly prázdné. Najednou jsem měla spoustu času – na knížky, na procházky do Stromovky, na setkání s kamarádkami z práce. Ale pořád mi něco chybělo. Volala jsem Tomášovi každý večer: „Jak se máte? Nechcete přijet na oběd?“ Často mi řekl: „Mami, dneska nemůžeme.“

Jednou mi ale zavolal on: „Mami, můžu přijet? Něco se stalo.“

Přijel pozdě večer, oči zarudlé od pláče. Jana prý chce dítě a on si není jistý, jestli je připravený. Seděla jsem vedle něj na gauči a poprvé za dlouhou dobu ho objala jako malého kluka.

„Víš,“ řekla jsem tiše, „já tě vždycky budu mít ráda. Ale některé věci musíš rozhodnout sám.“

Podíval se na mě překvapeně: „Ty mi neporadíš?“

Usmála jsem se: „Poradím ti jen jedno – poslouchej svoje srdce.“

Ten večer jsem pochopila, že moje role se změnila. Už nejsem ta, která všechno zařídí a vyřeší. Jsem tu proto, abych byla oporou – když o to stojí.

Začala jsem víc žít svůj vlastní život. Přihlásila jsem se do kurzu italštiny, začala chodit do divadla a jednou týdně na jógu do Sokola. S Tomášem jsme si volali méně často, ale naše hovory byly upřímnější.

Jednou mi zavolal: „Mami, přijď k nám na večeři. Jana vaří svíčkovou.“

Seděli jsme všichni tři u stolu a smáli se nad historkami z dětství. Uvědomila jsem si, že už nejsem outsider – jen moje místo je teď jiné.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem toho pro Tomáše moc? Nebo málo? Kde je ta hranice mezi láskou a závislostí? Co myslíte vy – kdy má matka přestat zasahovat do života svého dítěte?