Mezi plechem a krví: Když rodina volí auto místo vnučky

„Mami, proč babička s dědou zase nejdou?“ ptá se mě Anička, její velké oči plné očekávání a smutku. Sedíme spolu v kuchyni, kde voní čerstvě upečený koláč, který jsme spolu pekly právě pro ně. V tu chvíli mi v krku naroste knedlík, který nejde spolknout. Co jí mám říct? Že její prarodiče dali přednost novému Volvu před ní? Že místo rodinného oběda jeli na sraz veteránů, protože „takový vůz se musí ukázat“?

„Oni mají dneska moc práce, zlatíčko,“ zalžu tiše a pohladím ji po vlasech. Ale vím, že mě prokoukla. Děti cítí víc, než si myslíme. Anička se schoulí do klubíčka na židli a já cítím, jak se ve mně mísí vztek, smutek i bezmoc.

Když večer přijde Petr domů, sedím už u stolu s hlavou v dlaních. „Zase nepřijeli,“ řeknu bez pozdravu. Petr si povzdechne a odloží tašku. „Jana, prosím tě, nech to být. Víš, jak táta miluje auta. Je to jeho koníček.“

„A co Anička? Je snad míň důležitá než nějaký plech na kolech?“ vyhrknu a hlas se mi zlomí. Petr se na mě podívá unaveně, jako by už neměl sílu bojovat. „Nechci se hádat. Prostě to tak je.“

Ale já nechci, aby to tak bylo. Vždycky jsem si představovala rodinu jinak – společné víkendy, výlety, babička s dědou, kteří si hrají s vnučkou na zahradě. Místo toho máme jen prázdné sliby a fotky nového auta v rodinné skupině na WhatsAppu.

Vzpomínám si na první setkání s Petrovými rodiči. Paní Marie byla vždy elegantní, s dokonalým účesem a perlovým náhrdelníkem. Pan Václav měl vždy připravený nějaký vtip o autech a jeho garáž byla jeho svatyně. Tehdy jsem si myslela, že je to roztomilé. Teď mi připadá, že jsme pro ně jen další položka na seznamu povinností.

Minulý měsíc měla Anička narozeniny. Pozvali jsme celou rodinu – moji maminku i Petrové rodiče. Moje maminka přinesla domácí buchty a malovala s Aničkou obrázky. Marie a Václav přijeli o hodinu později, protože „se museli ještě zastavit v servisu“. Přinesli Aničce model Volva – ne panenku, ne knížku, ale kovové auto. Anička se usmála ze slušnosti, ale pak mi šeptla do ucha: „Mami, proč mi dávají pořád auta?“

Ten večer jsem brečela v koupelně. Nejen kvůli Aničce, ale i kvůli sobě. Cítím se jako outsider ve vlastní rodině. Petr je mezi dvěma mlýnskými kameny – nechce zklamat rodiče ani mě. Ale já mám pocit, že zklamává nás oba.

Jednou jsem se odhodlala a zavolala Marii. „Marie, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

„Samozřejmě, Jano,“ odpověděla chladně.

„Mrzí mě, že se s Aničkou vídáte tak málo. Moc by vás potřebovala.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak Marie řekla: „Víš, Jano, my už jsme si své děti vychovali. Teď si chceme užívat života. Auta jsou naše radost.“

Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a cítila jsem se naprosto zbytečná.

Od té doby jsem přestala zvát je na každou akci. Ale Anička se pořád ptá: „Přijde dnes babička?“ A já pořád nevím, co jí mám odpovědět.

Někdy mám chuť sbalit kufry a odjet k mojí mamince do Brna, kde je láska samozřejmostí a ne něco, co se musí vyprosit mezi dvěma jízdami autem.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Jano, já už taky nevím, co dělat. Táta mi dnes řekl, že bych měl být rád za to, co máme – že máme zdravou dceru a že oni mají svůj klid.“

„A co když ten klid znamená samotu?“ zeptala jsem se tiše.

Petr jen pokrčil rameny.

Začala jsem chodit na procházky s Aničkou sama. Povídáme si o všem možném – o škole, o kamarádech i o tom, jaké by to bylo mít opravdovou babičku a dědu. Někdy potkáme sousedku paní Novotnou s jejím vnukem Tomáškem. Vidím v Aniččiných očích závist i touhu – chtěla by mít to samé.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice a šeptla: „Mami, já už nechci čekat na babičku.“ Objala mě a já věděla, že musím být silná za nás obě.

Dnes už vím, že některé věci nezměním – že láska k autům může být silnější než láska k vlastní krvi. Ale pořád mě to bolí.

Někdy si říkám: Je možné odpustit rodině, která vás opakovaně zklame? A jak dlouho má člověk čekat na lásku tam, kde ji možná nikdy nenajde?