Mezi Prahou a Brnem: Jak jsem ztratil své děti a hledám cestu zpět

„Tati, proč jsi nás vlastně opustil?“ ozvalo se z telefonu, hlas mého staršího syna Matěje byl chladný a vzdálený. Seděl jsem v kuchyni svého pražského bytu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem možná přišel o to nejcennější, co jsem kdy měl – o své děti.

Ještě před rokem jsme žili všichni spolu v Brně. Já, moje žena Jana a naši dva synové – Matěj a Tomáš. Měli jsme svůj rytmus, svoje rituály: nedělní výlety na Špilberk, společné večeře, hádky o domácí úkoly i smích u večerního filmu. Ale pak přišla nabídka práce v Praze. Lepší plat, větší možnosti. Myslel jsem si, že to bude pro všechny krok vpřed.

Jana byla proti. „Tady máme domov, děti tu mají kamarády,“ opakovala pořád dokola. Já ale cítil, že musím něco změnit – pro nás všechny. Hádky byly čím dál častější. Jednou v noci jsem slyšel Matěje šeptat Tomášovi: „Táta zase křičel na mámu.“

Nakonec jsme se přestěhovali. Jana zůstala v Brně s kluky, já odjel do Prahy sám. Prý si potřebují zvyknout, prý je to jen na čas. Jenže čas plynul a já byl pořád sám. Volal jsem klukům každý večer, ale jejich odpovědi byly čím dál kratší.

Jednou jsem přijel neohlášeně do Brna. Stál jsem před domem a díval se na okno jejich pokoje. Když jsem zazvonil, otevřela mi Jana. „Co tu chceš?“ zeptala se bez emocí. „Přišel jsem za klukama,“ odpověděl jsem tiše.

Matěj seděl u stolu a ani se na mě nepodíval. Tomáš si hrál na koberci s Legem. „Ahoj tati,“ řekl bez zájmu. Snažil jsem se navázat rozhovor: „Jak se máš ve škole? Co nový kamarádi?“ Ale odpovědi byly strohé.

Po chvíli Jana řekla: „Myslím, že bys měl jít.“

Cestou zpátky do Prahy jsem brečel jako malý kluk. V hlavě mi běžely všechny ty hádky, slova, která jsem nikdy neměl říct. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsme s Matějem stavěli model letadla a on mi řekl: „Tati, až budu velký, chci být jako ty.“ Teď už to neplatilo.

Začal jsem psát dopisy. Každý týden jeden – Matějovi i Tomášovi. Psával jsem o svých pocitech, o tom, jak mi chybí jejich smích, jejich otázky i jejich obyčejná přítomnost. Odpověď nepřišla ani jedna.

Jednou mi Jana napsala zprávu: „Nech je být. Potřebují klid.“

V práci jsem byl čím dál víc uzavřený do sebe. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou za mnou přišel Petr: „Hele, co se děje? Jsi poslední dobou úplně mimo.“ Všechno jsem mu řekl – o stěhování, o dětech, o Janě.

„Víš,“ řekl Petr tiše, „já jsem svého tátu neviděl dvacet let. Nečekej moc dlouho.“

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem musel přiznat sám sobě: selhal jsem jako manžel i jako otec. Ale pořád jsem doufal, že není pozdě.

O Vánocích jsem poslal klukům balíčky – knížky, které měli rádi, a dopis s omluvou. Odpověď přišla až v lednu: krátká SMS od Matěje – „Díky za knížku.“

Byl to malý zázrak.

Začal jsem jezdit do Brna častěji – jen tak stát před školou a dívat se na ně z dálky. Jednou mě Matěj zahlédl a přišel ke mně: „Proč jsi tady?“ zeptal se.

„Chci tě vidět,“ odpověděl jsem upřímně.

Chvíli mlčel a pak řekl: „Mami říká, že jsi odešel kvůli sobě.“

Zamrazilo mě. „Možná má pravdu,“ přiznal jsem tiše. „Ale nikdy jsem nechtěl odejít od vás.“

Matěj se na mě dlouze podíval a pak odešel.

Doma v Praze jsem seděl u stolu a psal další dopis – tentokrát Janě. Omluvil jsem se za všechno: za hádky, za tvrdohlavost, za to, že jsem neposlouchal její strachy a potřeby.

Odpověď přišla až po týdnu: „Možná bychom si měli promluvit všichni spolu.“

Setkali jsme se v kavárně v centru Brna. Bylo to trapné a bolestivé. Kluci mlčeli, Jana byla napjatá.

„Chci být zase součástí vašeho života,“ řekl jsem nakonec.

Matěj sklopil oči: „Nevím jestli to ještě jde.“

Tomáš mě chytil za ruku: „Já bych chtěl.“

Jana jen tiše přikývla.

Od té doby je to boj – každý den malý krok vpřed i vzad. Někdy mám pocit, že už je všechno ztracené, jindy cítím naději. Učím se být trpělivý a naslouchat.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sám sebe: Může člověk napravit chyby minulosti? A kolik odvahy je potřeba k tomu říct vlastní rodině: Omlouvám se? Co byste udělali vy na mém místě?