Mezi řádky: Když tchyně píše mému manželovi

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptám si pro sebe, zatímco zírám na displej telefonu. Prsty se mi třesou, když čtu další a další zprávy mezi mojí tchyní, paní Hanou, a mým manželem Petrem. „Musíš si uvědomit, že ona ti nikdy nebude rozumět tak jako já,“ píše mu jeho matka. „A hlavně – to její dědictví je tvoje jistota. Nezapomeň na to.“

V tu chvíli mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Vždycky jsem věřila, že láska je základ všeho. Vdala jsem se za Petra ještě na vysoké škole. On byl tichý, trochu uzavřený, ale měl dobré srdce. Nebo jsem si to aspoň myslela. Já měla byt po babičce na Vinohradech – malý, ale náš. Petr neměl nic, jen sny a touhu po lepším životě. To mi nikdy nevadilo.

Ale teď… Teď sedím v kuchyni, kde jsme spolu snídali, kde jsme se smáli i hádali, a mám pocit, že je všechno lež. Slyším klíče v zámku. Petr přichází domů.

„Ahoj,“ říká opatrně. Vidí můj výraz a ví, že něco není v pořádku.

„Petr… proč mi tvoje máma píše o mém bytě jako o tvé jistotě? Proč jí píšeš, že mě musíš nějak přesvědčit, abych podepsala tu směnku?“ ptám se tiše, ale v hlase mi praská vztek.

Petr zbledne. „To není tak, jak to vypadá… Máma má prostě strach, víš, jaká je.“

„Ne, nevím! Já už nevím vůbec nic!“ křičím a slzy mi tečou po tváři.

Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapadnout do jeho rodiny. Hana mě nikdy nepřijala. Vždycky měla připomínky – že nejsem dost dobrá hospodyně, že bych měla víc vydělávat, že bych měla být vděčnější za Petra. A Petr? Nikdy mě před ní nebránil.

Začalo to nenápadně. Nejprve drobné poznámky u nedělního oběda: „No jo, vy Pražáci jste jiní.“ Pak rady ohledně financí: „Měla bys ten byt napsat na vás oba, to je přece fér.“ A nakonec otevřené narážky: „Kdybys neměla ten byt, Petr by si tě možná ani nevzal.“

Tehdy jsem to brala jako žert. Ale teď vím, že to žert nebyl.

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ ptám se Petra.

Mlčí. Dívá se na zem. „Chtěl jsem tě chránit… Máma je prostě taková.“

„A ty? Ty jsi jaký?“

Ticho je těžké jako olovo.

Začínám přemýšlet o všem, co jsme spolu prožili. O tom, jak jsme plánovali děti – já chtěla dvě, on jedno. O tom, jak jsme šetřili na dovolenou do Krkonoš a nakonec jeli jen na Slapy, protože Petr přišel o práci. O tom, jak jsem ho podporovala, když mu zemřel otec a on se zhroutil.

Ale kde byl on, když jsem potřebovala oporu já? Když mě jeho matka ponižovala před celou rodinou? Když jsem brečela v koupelně po dalším jejím výstupu? Vždycky jen mlčel nebo řekl: „To víš, máma.“

Teď už chápu, proč nikdy nechtěl řešit převod bytu nebo společné finance. Proč vždycky uhýbal odpovědím. Proč měl tak blízko ke své matce – blíž než ke mně.

Sedím u stolu a přemýšlím: Je tohle opravdu láska? Nebo jen pohodlné partnerství? Je správné zůstávat ve vztahu jen proto, že jsme spolu dlouho? Nebo proto, že se bojím samoty?

Telefon znovu zavibruje. Zpráva od Hany: „Doufám, že už jsi ji přesvědčil. Petr si zaslouží víc.“

Zvednu hlavu a podívám se na Petra. „Chceš ten byt? Chceš mě vůbec?“

Petr se rozpláče. Poprvé za celé manželství ho vidím brečet.

„Já nevím… Já už nevím nic…“ šeptá.

A já najednou cítím úlevu i bolest zároveň. Možná je čas odejít. Možná je čas začít znovu – sama za sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za vztah nebo odejít dřív, než ztratíte sami sebe?