„Místo aby se staral o své vlastní dítě, obrátil se na svou matku: Můj přítel mi řekl, že to byla moje chyba“

Petra, 29letá novopečená matka, vždy dávala přednost potřebám ostatních před svými vlastními. Byla na mateřské dovolené a starala se o svého novorozeného syna, Jakuba. Petra vždy chtěla být dokonalou partnerkou pro svého manžela, Tomáše. Věřila, že když všechno zvládne sama, usnadní Tomášovi život a posílí jejich vztah. Ale po narození Jakuba se věci zhoršily.

Na začátku byli Petra a Tomáš nadšení z příchodu jejich syna. Strávili měsíce přípravou dětského pokoje, nákupem dětského oblečení a čtením knih o rodičovství. Petra si představovala, že si budou rodičovské povinnosti rozdělovat rovným dílem. Realita však brzy nastoupila a Petra se ocitla s většinou břemene na svých bedrech.

Tomáš, který pracoval dlouhé hodiny, se začal od povinností otcovství distancovat. Domů přicházel pozdě, často unavený a podrážděný, a večery trávil sledováním televize nebo hraním videoher. Petra, na druhé straně, byla vyčerpaná z celodenní a noční péče o Jakuba. Sotva měla čas se najíst nebo osprchovat, natož si odpočinout.

Jednoho večera, po obzvlášť náročném dni, se Petra pokusila s Tomášem promluvit o tom, jak se cítí přetížená. „Tomáši, potřebuji tvoji pomoc s Jakubem. Nemůžu to zvládnout sama,“ prosila.

Tomáš si povzdechl a podíval se na ni s podrážděním. „Petro, já pracuji celý den. To nejmenší, co můžeš udělat, je postarat se o dítě. Není to tak těžké,“ odpověděl odmítavě.

Petra pocítila bolest a frustraci. Doufala v pochopení a podporu, ale místo toho se cítila ještě více izolovaná. Rozhodla se svěřit své nejlepší kamarádce, Lence, která jí vždy poskytovala útěchu a rady.

„Lenko, nevím, co mám dělat. Tomáš vůbec nepomáhá s Jakubem. Jsem vyčerpaná,“ řekla Petra, její hlas se třásl.

Lenka trpělivě poslouchala a pak řekla: „Petro, musíš se postavit za sebe. Není spravedlivé, aby ses o všechno starala sama. Musíš Tomášovi vysvětlit, že rodičovství je společná odpovědnost.“

Posílena Lenkovými slovy se Petra rozhodla znovu promluvit s Tomášem. Počkala, až Jakub usne, a pak k němu přistoupila.

„Tomáši, musíme si promluvit. Nemůžu to dál zvládat sama. Potřebuji, abys byl více zapojený do péče o Jakuba,“ řekla pevně.

Tomáš se na ni podíval, jeho výraz byl nečitelný. „Dobře, jestli to nezvládáš, požádám svou mámu, aby pomohla,“ řekl chladně.

Petra byla zaskočená. Doufala v jinou odpověď, ale místo toho se Tomáš rozhodl delegovat své povinnosti na svou matku. Následující den přijela Tomášova matka, Jana, aby pomohla s Jakubem. I když byla Jana laskavá a ochotná, Petra nemohla setřást pocit zklamání a zrady.

Týdny se změnily v měsíce a situace se nezlepšila. Tomáš se nadále distancoval a Petra se cítila stále více osamělá. Snažila se s ním znovu promluvit, ale každá konverzace končila frustrací a slzami.

Jednoho dne navštívila Lenka Petru a všimla si napětí na tváři své kamarádky. „Petro, zasloužíš si lepší. Nemůžeš dál obětovat své blaho pro někoho, kdo tě neocení,“ řekla jemně.

Petra věděla, že má Lenka pravdu, ale myšlenka na odchod od Tomáše a výchovu Jakuba sama ji děsila. Cítila se uvězněná v cyklu vyčerpání a zoufalství.

Jak čas plynul, Petřino zdraví se začalo zhoršovat. Byla neustále unavená a její duševní zdraví trpělo. Navzdory svým nejlepším snahám nemohla najít způsob, jak Tomášovi vysvětlit důležitost jeho role jako otce.

Na konci si Petra uvědomila, že musí učinit obtížné rozhodnutí pro své vlastní blaho a budoucnost Jakuba. Rozhodla se opustit Tomáše a přestěhovat se k rodičům, kteří jí nabídli podporu a lásku, kterou zoufale potřebovala.

I když to bylo bolestivé a náročné rozhodnutí, Petra věděla, že je to správné. Doufala, že jednoho dne Tomáš pochopí důležitost být přítomným a podporujícím otcem. Do té doby se soustředila na obnovu svého života a poskytování nejlepší možné budoucnosti pro Jakuba.