Moje dcera se za mě stydí, protože jí nemohu finančně pomoci. Bolí mě to víc než cokoli jiného.

„Mami, já prostě… já už to takhle dál nedám. Všichni ostatní mají rodiče, co jim pomáhají. Ty mi nikdy nic nedáš!“ Její hlas zněl ostřeji než kdy dřív. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Já seděla u stolu, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl.

„Evičko, víš přece, že bych ti ráda pomohla, ale…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Ale co? Vždycky jenom ale! Všichni moji kamarádi dostávají od rodičů peníze na byt, na dovolenou, na auto… Já mám jenom tebe a tvoje rady! Víš, jak trapně se cítím?“

Zamrazilo mě. Moje vlastní dcera se za mě stydí. Za to, že jsem učitelka v důchodu s mizerným důchodem. Za to, že nemám našetřeno na její sny. Vždyť jsem jí celý život dávala všechno – svůj čas, lásku, podporu. Nikdy jsem jí neodmítla obejmout, nikdy jsem ji nenechala samotnou v nemoci nebo smutku. Ale teď… teď je to málo.

Vzpomínám si na ty roky, kdy jsem ji vychovávala sama. Její otec odešel, když jí byly tři. Zůstaly jsme jen my dvě v malém bytě na sídlišti v Brně. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla připravit snídani, svačinu a pak běžela na tramvaj do školy. Po vyučování jsem ještě doučovala děti ze sociálně slabých rodin – nejen kvůli penězům, ale i proto, že jsem věřila, že vzdělání je cesta k lepšímu životu.

Evička byla vždycky šikovná holčička. Nikdy si nestěžovala, že nemá nejnovější hračky nebo značkové oblečení. Byla vděčná za každou knížku z antikvariátu, za výlety do lesa nebo na hrad Veveří. Společně jsme pekly bábovky a smály se u večerních pohádek.

Ale teď je dospělá. Má práci v kanceláři a nový okruh přátel – úspěšných, ambiciózních lidí z lepších rodin. Najednou jí nestačí moje objetí ani slova podpory. Chce peníze. Chce jistoty, které jí nemohu dát.

„Víš vůbec, jaké to je být jediná v partě, která si nemůže dovolit jet na víkend do Alp? Nebo si koupit nové šaty na firemní večírek? Všichni se mě ptají: ‚A co tvoji rodiče?‘ A já musím lhát! Stydím se za to!“

Slyším v jejím hlase bolest i vztek. Ale já cítím jen bezmoc a stud. Co jsem udělala špatně? Měla jsem víc šetřit? Měla jsem si najít druhou práci? Nebo jsem měla být přísnější a naučit ji vážit si toho mála, co máme?

„Evičko,“ šeptám a oči mě pálí slzami, „já tě mám ráda víc než cokoli na světě. Dala bych ti všechno, kdybych mohla.“

Ona jen protočí oči a odejde do svého pokoje. Slyším bouchnutí dveří.

Sedím v kuchyni dlouho do noci. Přemýšlím o svém životě – o všech těch hodinách strávených ve škole, o dětech, kterým jsem pomohla najít cestu k učení i k sobě samým. O tom, jak jsem Evičku vodila do školky za ruku a slibovala jí, že všechno zvládneme.

Druhý den ráno najdu na stole lístek: „Jdu do práce. Nečekej mě.“

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Zkouším jí napsat zprávu: „Miluju tě.“ Odpověď nepřichází.

Večer zazvoní telefon. Volá moje sestra Jana.

„Co se děje? Slyšela jsem od Evy, že jste se pohádaly.“

„Janičko… ona mi řekla, že se za mě stydí,“ vyhrknu a hlas se mi zlomí.

„To snad nemyslí vážně! Vždyť jsi pro ni udělala první poslední!“ rozčiluje se Jana.

„Asi jsem ji špatně vychovala,“ šeptám.

„Ne! To není tvoje vina! Dnešní mladí mají úplně jiné hodnoty…“

Ale co když je to opravdu moje chyba? Co když jsem ji rozmazlila tím málem lásky a tepla? Co když jsem ji měla naučit víc bojovat?

Dny plynou a Eva se mnou skoro nemluví. Jen krátké věty: „Ahoj.“ „Díky.“ „Nechci večeři.“

Jednou večer ji slyším plakat za dveřmi pokoje. Chci tam jít a obejmout ji jako dřív – ale bojím se odmítnutí.

Začínám si hledat práci na poloviční úvazek – třeba v knihovně nebo jako doučovatelka češtiny. Ale kdo dnes zaměstná sedmdesátiletou důchodkyni? Přesto posílám životopisy a doufám.

Jednoho dne přijde Eva domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně ke stolu a dlouho mlčí.

„Mami… promiň,“ řekne nakonec tiše. „Já vím, že jsi pro mě udělala hodně. Jen… někdy mám pocit, že bez peněz nic neznamenám.“

Chytím ji za ruku a poprvé po dlouhé době cítím naději.

„Evičko, peníze jsou důležité – ale nejsou všechno. Láska a rodina jsou to nejcennější.“

Nevím, jestli mě slyší. Ale aspoň jsme spolu mluvily.

Někdy si říkám: Je opravdu dnešní svět tak krutý? Znamenají peníze víc než láska? Co byste udělali vy na mém místě?