„Moje sousedka si myslela, že budu vždy hlídat její dítě: Nevím, jak jí říct, že už mám dost“

Vzpomínám si na první setkání s Lenkou. Právě se přistěhovala do domu vedle nás a rychle jsme zjistily, že naše děti jsou stejně staré. Bylo uklidňující mít někoho poblíž, kdo rozumí výzvám výchovy batolete. Začaly jsme trávit hodně času spolu, sdílet rodičovské tipy a sledovat, jak si naše děti hrají na zahradě.

Nejprve to bylo skvělé. Naše děti si rozuměly a bylo příjemné mít dospělou společnost během dlouhých dnů rodičovství. Ale časem Lenka začala na mě spoléhat čím dál víc. Začalo to malými laskavostmi—hlídáním jejího syna na hodinu, když si potřebovala něco zařídit, nebo vyzvednutím z mateřské školy, když se zdržela. Nevadilo mi to zpočátku; koneckonců, od toho sousedé jsou, že?

Ale pak se žádosti staly častějšími a náročnějšími. Lenka začala nechávat svého syna u mě doma bez předchozího oznámení, někdy i na několik hodin. Posílala mi zprávy na poslední chvíli s prosbou, jestli bych ho mohla pohlídat, protože má schůzku nebo potřebuje něco zařídit. Došlo to do bodu, kdy jsem se cítila jako provozovatelka školky.

Snažila jsem se nastavit hranice, ale Lenka vždy měla nějakou výmluvu. „Je to jen tentokrát,“ říkala, nebo „Slibuji, že ti to vynahradím.“ Ale jednorázové laskavosti se staly pravidelným očekáváním. Zjistila jsem, že ruším své vlastní plány a přizpůsobuji svůj rozvrh jejím potřebám.

Poslední kapkou bylo minulý týden. Plánovala jsem speciální den s dcerou—jen my dvě. Měly jsme v plánu navštívit zoo a udělat si piknik v parku. Těšila jsem se na to týdny. Ale toho rána se Lenka objevila u mých dveří v panice. Měla pracovní nouzovou situaci a potřebovala někoho, kdo by jejího syna pohlídal celý den.

Cítila jsem se v pasti. Nechtěla jsem ji zklamat, ale také jsem nechtěla zklamat svou dceru. Neochotně jsem souhlasila, že vezmu jejího syna s námi. Den byl katastrofa. Moje dcera byla zklamaná, že musela sdílet náš speciální den, a Lenkův syn byl mrzutý a těžko zvládnutelný.

Když si ho večer Lenka přišla vyzvednout, sotva mi poděkovala. Prostě vzala svého syna a odešla, nechávajíc mě s pocitem využití a neocenění. Tu noc jsem ležela v posteli a zuřila. Uvědomila jsem si, že tato situace zašla příliš daleko. Nemohla jsem dál obětovat svůj čas a štěstí pro někoho, kdo nerespektuje mé hranice.

Ale teď jsem v pasti. Nevím, jak Lence říct, že už nechci být její hlavní chůva. Bojím se způsobit napětí mezi námi nebo udělat situaci nepříjemnou v sousedství. Ale také vím, že takhle nemohu pokračovat.

Začala jsem se vyhýbat jejím hovorům a zprávám v naději, že pochopí narážku. Ale hluboko uvnitř vím, že s ní musím mít rozhovor. Musím jí vysvětlit, jak se cítím a nastavit jasné hranice. Nebude to snadné, ale je to nezbytné pro mé vlastní blaho.

Chybí mi dny, kdy byl náš vztah jednoduchý a vzájemně podporující. Ale teď se cítí jednostranný a vyčerpávající. Doufám, že tím, že budu k Lence upřímná, najdeme způsob, jak zachránit naše přátelství—nebo alespoň pokojně koexistovat jako sousedky.