„Moje tchyně mě považuje za služku: Říká, že mám štěstí, že mám dům na úklid“

Moje tchyně, Jana, je žena, která nikdy úplně nedospěla. Ve svých 59 letech stále očekává, že se svět bude točit kolem ní. Můj manžel, Petr, je její jediné dítě a vždy na něj měla pevný vliv. Miluje ji a podporuje ve všem, což do jisté míry chápu. Ale v poslední době se její chování stalo nesnesitelným.

Jana se k nám nastěhovala před rokem poté, co jí zemřel manžel. Mělo to být dočasné řešení, dokud se znovu nepostaví na nohy, ale rychle se ukázalo, že nemá v úmyslu odejít. Chová se k našemu domu jako ke svému osobnímu království a ke mně jako ke své služce.

Každé ráno Jana vstává a očekává, že pro ni bude připravena snídaně. Pokud není, dělá jízlivé poznámky o tom, jaké mám štěstí, že mám dům na úklid a lidi na vaření. Nikdy nepomůže s domácími pracemi, i když je toho schopná. Místo toho tráví dny sledováním televize a dává mi nevyžádané rady, jak vést domácnost.

Petr pracuje dlouhé hodiny jako softwarový inženýr, takže nevidí plný rozsah chování své matky. Když se s ním o tom snažím mluvit, odbývá mě s tím, že je jen osamělá a potřebuje čas na přizpůsobení. Ale už je to rok a nic se nezměnilo.

Jsem již matkou dvou malých dětí, Aničky a Jakuba, a plánujeme třetí. Dodatečný stres z jednání s Janou mě velmi zatěžuje. Mám pocit, že doma chodím po špičkách. Nemohu si ani večer odpočinout, protože Jana trvá na sledování svých pořadů v obývacím pokoji, což mi nedává prostor k relaxaci.

Jednoho obzvlášť špatného dne jsem strávila hodiny úklidem domu a péčí o děti. Byla jsem vyčerpaná a chtěla jsem si jen na chvíli sednout. Jana vešla do místnosti a okamžitě začala stěžovat na prach na policích. Vyprskla jsem a řekla jí, že pokud jí prach tak vadí, může ho uklidit sama.

Podívala se na mě s kombinací šoku a hněvu a vyběhla z místnosti. Později večer přišel Petr domů a Jana neztrácela čas a hned mu řekla, jak jsem byla „neuctivá“. Postavil se na její stranu a řekl mi, že bych měla být více chápavá k jejím pocitům.

To pro mě byla poslední kapka. Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, co udělám, Jana mě nikdy nebude vnímat jinak než jako služku ve vlastním domě. A Petr bude vždy stát na straně své matky, což mě nechává izolovanou a bez podpory.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Neustálý stres ovlivňuje mé zdraví a vztah s mými dětmi. Cítí napětí v domě a není to pro ně spravedlivé.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily, ale nestalo se tak. Jana stále žije s námi a nic se nezměnilo. Cítím se uvězněná v situaci bez východiska. Jedinou nadějí je, že jednoho dne Petr uvidí dopad tohoto stavu na naši rodinu a učiní těžké rozhodnutí požádat svou matku, aby odešla.

Do té doby budu každý den snášet s nadějí na zázrak, který možná nikdy nepřijde.