Moje tchyně mě vyhnala z vlastního domova: Příběh o tom, jak soužití s rodinou může zničit vztahy

„Jano! Kde je můj hrnek? Už zase jsi mi ho někam schovala?!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že se mi rozklepaly ruce. Stála jsem u dřezu, myla nádobí a snažila se nevnímat ten známý tón v hlase mé tchyně. Tomáš seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Náš syn Matýsek si hrál na koberci s autíčky, ale i on zpozorněl.

„Nevím, paní Nováková, asi je v myčce,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem už počítala do deseti. Věděla jsem, že tohle je jen začátek dalšího dusna.

Když jsem si Tomáše brala, byla jsem plná naděje. On byl můj nejlepší kamarád ze střední, smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. Jenže když jsme se rozhodli bydlet u jeho matky, protože jsme neměli na vlastní byt, netušila jsem, do čeho jdu. Paní Nováková byla vdova, měla velký byt na Vinohradech a nabízela nám pomoc. „Aspoň tu nebudu sama,“ říkala tehdy.

První měsíce byly v pořádku. Pomáhala mi s Matýskem, vařily jsme spolu. Ale pak se začaly objevovat drobné narážky: „Tohle se u nás doma nikdy nedělalo.“ „Tomáš má rád jinak poskládané ponožky.“ „Já bych to dítě nenechala tolik koukat na pohádky.“ A pak přišly hádky kvůli úplným maličkostem – hrnek, utěrka, zapomenutý klíč.

Jednou jsem přišla domů a našla své věci vyházené z koupelny na chodbu. „Tady nemáš co dělat s těmi svými krémy! Zabíráš mi místo!“ křičela na mě. Tomáš stál opodál a jen tiše řekl: „Mami, neřeš to…“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domově. Každý den jsem přemýšlela, co zase udělám špatně. Když jsem koupila nový ručník pro Matýska, slyšela jsem: „To jsou vyhozené peníze! Za nás jsme měli jeden ručník na všechny!“ Když jsem upekla bábovku, byla prý moc suchá. Když jsem chtěla s Tomášem večer chvíli klid, přišla do pokoje s tím, že „je potřeba probrat rozpočet“.

Jednoho večera jsem už nevydržela a rozbrečela se před Tomášem: „Proč mě nikdy nezastaneš? Proč vždycky stojíš na její straně?“ On jen pokrčil rameny: „Je to moje máma… Má to tu těžké od té doby, co táta umřel.“

Ale co já? Já tu byla ta špatná. Ta, co všechno dělá jinak. Ta, co nikdy nebude dost dobrá pro jejího syna.

Jednou v noci jsem slyšela, jak paní Nováková telefonuje své sestře: „Ta Jana je líná, neumí pořádně uklidit ani uvařit. Tomáš by si zasloužil lepší ženu.“ Seděla jsem za dveřmi a slzy mi tekly po tvářích.

Začala jsem být nervózní, podrážděná. Matýsek byl často nemocný a já měla pocit, že všechno je moje vina. Tchyně mi opakovala: „Kdybys ho víc oblékala… Kdybys mu dávala víc vitamínů…“

Jednoho dne přišla domů a našla mě, jak skládám prádlo v obýváku. „Tohle je můj prostor! Okamžitě si to odnes!“ křičela tak hlasitě, že Matýsek začal brečet. To byl zlomový okamžik.

Večer jsem Tomášovi řekla: „Buď půjdeme pryč my dva s Matýskem, nebo tu zůstaneš s mámou sám.“ Díval se na mě dlouho mlčky a pak řekl: „Nevím… Nemáme kam jít.“

Začala jsem hledat podnájem sama. Našla jsem malý byt v Hostivaři – starý panelák, ale byl náš. Sbalila jsem věci a jedno ráno odešla i s Matýskem. Tomáš zůstal u mámy.

První týdny byly těžké. Byla jsem sama na všechno – práce, školka, domácnost. Ale najednou se mi začalo lépe dýchat. Nikdo mi nenadával kvůli hrnkům ani ručníkům. Matýsek byl klidnější.

Tomáš za námi začal chodit až po měsíci. Přinesl Matýskovi autíčko a mně kytku. „Promiň… Nevěděl jsem, jak moc tě to trápilo.“

Nevím, jestli nám to ještě někdy půjde dohromady. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím nikomu, aby mě ponižoval v mém vlastním domově.

Někdy si říkám: Proč je v Česku pořád tak běžné žít pohromadě s rodiči? Proč tolik žen musí snášet ponižování od tchyně? Co byste udělali vy na mém místě?