Moje tchyně mi snědla oběd a ještě se tím chlubila na Instagramu

„To si snad děláš srandu!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem otevřela lednici a spatřila prázdný talíř, kde ještě ráno ležely moje domácí šunkofleky. Celé dopoledne jsem se těšila, jak si je v klidu ohřeju k obědu po náročném pracovním callu. Místo toho na mě zírala jen cedulka s nápisem „Díky za skvělý oběd! – Marie“. Moje tchyně. Samozřejmě.

V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Už několik měsíců bydlíme s manželem Petrem u jeho rodičů v jejich domě v Říčanech, protože náš byt je v rekonstrukci. Marie je typická česká tchyně – všechno ví nejlíp, všude musí být první a hlavně: všechno je její. Včetně mého oběda.

Zatímco jsem stála u lednice a snažila se rozdýchat vztek, přišla do kuchyně právě ona. „Jé, ty už jsi doma? Já myslela, že přijdeš až večer,“ usmála se na mě tím svým sladkým úsměvem, který mě vždycky dokáže vytočit do běla.

„Marie, proč jsi mi snědla oběd?“ zeptala jsem se přímo, i když mi hlas trochu přeskočil.

„Ale prosím tě, vždyť to bylo jen trochu šunkofleků. A podívej, jak krásně to vypadalo na talíři! Musela jsem to dát na Instagram. Mám už přes třicet lajků!“ vytáhla mobil a ukázala mi fotku mého oběda s popiskem: „Domácí šunkofleky od milované snachy.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozbuší srdce tak silně, až to uslyší i sousedi. „To nebylo pro tebe,“ řekla jsem tiše.

„Ale no tak, vždyť jsme rodina! Tady si přece všechno půjčujeme a sdílíme. A navíc – aspoň máš reklamu na svoje vaření,“ zasmála se Marie a odešla do obýváku.

Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená. Bylo mi do breku. Nešlo jen o ten oběd. Šlo o to, že Marie nikdy nerespektovala moje věci ani moje hranice. Když jsme sem s Petrem přišli, slíbila mi, že budu mít v lednici vlastní polici. Teď už tam nemám ani vlastní jogurt.

Večer přišel Petr domů a našel mě sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ zeptal se starostlivě.

„Tvoje máma mi zase snědla oběd. A ještě se tím chlubí na Instagramu,“ řekla jsem mu.

Petr si povzdechl. „Víš, jaká je. Nechtěla ti ublížit.“

„Ale mně to ubližuje! Už toho mám dost. Nemám tu žádné soukromí, nic není jen moje. Připadám si tu jako host, ne jako člen rodiny.“

Petr mě objal, ale bylo vidět, že neví, co říct. „Zkusím s mámou promluvit,“ slíbil nakonec.

Druhý den ráno jsem slyšela Marie, jak telefonuje své sestře: „Ta naše Lucie je tak citlivá! Kvůli jednomu obědu dělá scény.“ V tu chvíli mi došlo, že mě nikdy nebude brát vážně.

Začala jsem si psát deník, abych si ulevila od frustrace. Každý den jsem zapisovala drobné křivdy: vypitý kefír, půjčený svetr bez dovolení, komentáře o tom, jak bych měla lépe uklízet nebo vařit. Všechno to byly drobnosti – ale dohromady tvořily lavinu pocitu ponížení a bezmoci.

Jednou večer jsme seděli u večeře všichni čtyři – já, Petr, Marie a tchán Karel. Marie vyprávěla historky z práce a já mlčela. Najednou se obrátila ke mně: „Lucie, ty jsi dneska nic neuvařila? To je škoda…“

„Neměla jsem čas,“ odpověděla jsem suše.

Karel se na mě podíval a tiše řekl: „Marie, nech Lucii být. Každý má právo na svůj klid.“

Marie protočila oči a začala mluvit o něčem jiném. Ale já cítila vděčnost ke Karlovi – poprvé se mě někdo zastal.

Následující dny jsem začala být asertivnější. Když mi Marie chtěla vzít jogurt z lednice, řekla jsem: „To je moje, prosím tě.“ Když komentovala moje vaření, odpověděla jsem: „Mně to takhle chutná.“ Bylo to těžké – měla jsem strach z konfliktu – ale zároveň jsem cítila úlevu.

Jednoho dne mi přišla zpráva od kamarádky Jany: „Viděla jsem na Instagramu ty šunkofleky! To jsi vařila ty?“ Odpověděla jsem jí pravdu a Jana mi napsala: „To bych jí nedarovala! Máš můj obdiv.“

Začala jsem si uvědomovat, že nejsem sama. Že spousta žen zažívá podobné situace – kdy jejich hranice nejsou respektovány jen proto, že jsou „snachy“ nebo „mladší“. Že je v pořádku říct dost.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na zahradě a povídali si o budoucnosti. „Až bude náš byt hotový, už nikdy nechci bydlet s tvojí mámou,“ řekla jsem mu upřímně.

Petr přikývl: „Já to chápu. A slibuju ti, že příště tě budu víc bránit.“

Dnes už bydlíme ve svém. Ale pokaždé když otevřu lednici a vidím tam svůj oblíbený jogurt nebo krabičku s obědem, cítím malou radost z toho, že mám svůj prostor a svoje hranice.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v českých rodinách tak těžké říct nahlas, co nám vadí? A proč máme pocit viny, když si chráníme svoje věci i sebe? Co myslíte vy?