Moje tchyně mi vzala oběd a pochlubila se na Instagramu: Příběh o hranicích a rodině

„To snad není možné!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem otevřela lednici a zjistila, že můj pečlivě připravený svíčkový oběd zmizel. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o stůl. V kuchyni to vonělo po čerstvě upečených houskových knedlících, které jsem dělala podle receptu své babičky. Celý týden jsem se těšila, jak si v neděli sedneme s manželem Petrem a dcerou Terezkou ke stolu, dáme si svíčkovou a budeme si povídat. Jenže teď byla mísa prázdná.

Z obýváku se ozval smích. „Janičko, pojď sem na chvíli!“ zavolala na mě tchyně Alena, která k nám přijela „jen na kafe“. Když jsem vešla do pokoje, seděla na gauči s mobilem v ruce a ukazovala Petrovi fotku na Instagramu. „Podívej, jak krásně jsem to naaranžovala! Máš tam už dvacet lajků,“ smála se a ukazovala fotku mé svíčkové s popiskem: „Dnešní oběd u Alenky – domácí svíčková s láskou.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „To je moje svíčková,“ vydechla jsem tiše, ale nikdo mě neposlouchal. Petr se smál a Terezka tleskala ručičkama. Jenže mně bylo do pláče.

„Mami, tys to uvařila?“ zeptala se Terezka zvědavě. Alena se usmála: „No jasně, babička umí nejlepší svíčkovou!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Aleno, tohle není fér. Já jsem tu svíčkovou vařila celé dopoledne,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Tchyně mávla rukou: „Ale prosím tě, vždyť je to jen jídlo. Hlavně že chutná, ne?“

V tu chvíli mi v hlavě začaly běžet všechny ty drobné křivdy, které jsem za poslední roky přehlížela. Jak mi Alena vždycky radila, jak mám vychovávat Terezku. Jak mi přerovnala skříň v ložnici, protože „to takhle bude praktičtější“. Jak mi jednou bez dovolení vzala šaty na svatbu své kamarádky a pak je vrátila s flekem od vína. Vždycky jsem to přešla, protože „je to přece rodina“.

Ale teď už to nešlo.

„Aleno, já bych byla ráda, kdybyste mi příště aspoň řekla, že si chcete něco vzít,“ řekla jsem opatrně. Tchyně se zatvářila dotčeně: „No promiň, ale myslela jsem, že jsme rodina a že se nemusíme pořád na všechno ptát.“

Petr se na mě podíval s nepochopením: „Jani, vždyť je to jen oběd. Neřeš to.“

Jenže pro mě to nebyl jen oběd. Bylo to něco víc – symbol toho, že moje práce a snaha nejsou vidět ani oceňované. Že moje hranice nikdo nerespektuje.

Večer jsem seděla v ložnici a brečela do polštáře. Petr přišel za mnou: „Jani, proč jsi taková? Máma to nemyslela zle.“

„Ale já už toho mám dost! Vždycky všechno přejdu, nikdy nic neřeknu nahlas… A pak přijde takováhle blbost a já mám pocit, že mě nikdo nevidí!“

Petr si povzdechl: „Víš, že máma je prostě taková. Neumí si pomoct.“

„A ty jí to nikdy neřekneš,“ vyčetla jsem mu tiše.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Aleny: „Janičko, nezlob se na mě. Já jen chtěla udělat radost Petrovi a Terezce. A ta svíčková byla fakt výborná! Dám ti recept na svůj bramborový salát na oplátku.“

Zírala jsem na tu zprávu a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Opravdu nechápe, co mi vadilo? Nebo to jen nechce vidět?

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Martina si všimla mé špatné nálady: „Co se děje?“ zeptala se starostlivě.

„To je na dlouhé povídání…“ povzdechla jsem si a vyprávěla jí celý příběh.

Martina se zamračila: „Tohle znám až moc dobře. Moje tchyně mi jednou přerovnala celý byt! Ale víš co? Musíš jí nastavit hranice. Jinak tě převálcuje.“

Celý den jsem přemýšlela nad tím slovem – hranice. Proč je tak těžké je v rodině nastavit? Proč mám pocit viny pokaždé, když si dovolím říct NE?

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu a řekla mu: „Petře, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju vědět, že mě podpoříš.“

Petr chvíli mlčel a pak váhavě přikývl: „Dobře… Promluvím si s mámou.“

Za pár dní jsme pozvali Alenu na kávu. Seděla naproti mně, nervózně si pohrávala s hrníčkem.

„Aleno,“ začala jsem opatrně, „já vím, že jste to nemyslela zle. Ale pro mě je důležité vědět, že respektujete moje věci a moji práci.“

Alena chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Já… já asi někdy zapomínám, že už nejste děti. Že máte svůj život.“

Bylo to poprvé za těch deset let, co jsme spolu mluvily takhle otevřeně.

Od té doby se něco změnilo. Alena se snaží víc ptát a já se učím říkat NE bez pocitu viny. Není to dokonalé – někdy máme pořád spory o hlouposti – ale aspoň už vím, že mám právo na své hranice.

Někdy večer sedím u stolu s Terezkou a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině, co potřebujeme? A proč máme pocit viny za to, že chceme být slyšet? Co myslíte vy – kde jsou podle vás hranice v rodině?