„Moje Tchyně se Pozvala na Naše Líbánky“

Když jsme se s Petrem přestěhovali do našeho nového bytu, cítili jsme, že začíná krásná kapitola našeho života. Právě jsme se vzali a nadšení ze společného života bylo hmatatelné. První dny jsme strávili organizováním našich věcí, zařizováním nábytku a vytvářením domova. Byl to malý, ale útulný byt v srdci Prahy, ideální pro novomanžele jako my.

Po usazení jsme se rozhodli, že je čas naplánovat naše líbánky. Nespěchali jsme; chtěli jsme si dát na čas a vybrat destinaci, která by byla nezapomenutelná a zvláštní. Petr navrhl, abychom jeli na Havaj, zatímco já jsem tíhla k evropskému dobrodružství. Strávili jsme hodiny prohlížením cestovních webů, čtením recenzí a sněním o dokonalém útěku.

Jednoho večera, když jsme u večeře diskutovali o našich možnostech, zazvonil Petrovi telefon. Byla to jeho matka, Jana. Měla talent volat v nejméně vhodných chvílích, ale Petr ji měl velmi rád a vždy její hovory přijímal. Slyšela jsem její hlas na druhém konci linky, hlasitý a jasný, i když měl Petr telefon přitisknutý k uchu.

„Ahoj mami,“ řekl Petr, snažíc se znít vesele. „Co se děje?“

„Ale nic moc,“ odpověděla Jana. „Jen jsem chtěla vědět, jak se máte. Už jste se rozhodli pro destinaci na líbánky?“

Petr na mě pohlédl a já viděla váhání v jeho očích. „Ještě se rozhodujeme,“ řekl opatrně. „Máme pár míst na mysli.“

„No, mám jeden návrh,“ řekla Jana nadšeně. „Proč nepřijedete do Chorvatska? Víš, jak moc to tady miluju. A mohla bych vám to tady ukázat!“

Cítila jsem, jak mi srdce klesá. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo strávit naše líbánky s mojí tchyní. Petr musel vycítit mé nepohodlí, protože se rychle pokusil nasměrovat rozhovor jiným směrem.

„To je hezký nápad, mami,“ řekl diplomaticky. „Ale my jsme přemýšleli o něčem trochu exotičtějším.“

Jana se nenechala snadno odradit. „Ale no tak! Chorvatsko má krásné pláže, skvělé jídlo a spoustu aktivit. A navíc byste se nemuseli starat o plánování ničeho. Všechno bych zařídila já!“

Viděla jsem, jak Petr bojuje s tím, jak se z této situace dostat, aniž by zranil city své matky. Podíval se na mě pro podporu, ale já byla bezradná. Jak říct někomu, že ho nechcete na svých líbánkách, aniž by to znělo hrubě?

„Mami,“ začal Petr pomalu, „opravdu si vážíme tvé nabídky, ale doufali jsme v nějaký čas o samotě.“

Na druhém konci linky bylo krátké ticho, než Jana znovu promluvila. „Chápu,“ řekla s nádechem zklamání v hlase. „Ale jen o tom přemýšlejte, ano? Hodně by to pro mě znamenalo.“

Po zavěšení jsme s Petrem seděli několik minut v tichosti. Viděla jsem konflikt v jeho očích. Miloval svou matku a nechtěl jí ublížit, ale také chtěl, aby naše líbánky byly zvláštní.

Dny se změnily v týdny a my stále neměli rozhodnutí o našich líbánkách. Kdykoli jsme to téma otevřeli, rozhovor se nevyhnutelně vrátil k Janině nabídce. Bylo to jako neviditelný mrak visící nad námi.

Konečně jednoho večera Petr prolomil ticho. „Evo,“ řekl tiše, „myslím, že bychom měli jet do Chorvatska.“

Zírala jsem na něj nevěřícně. „To myslíš vážně? Chceš strávit naše líbánky s tvojí matkou?“

„Není to ideální,“ přiznal, „ale byla z toho tak nadšená. A možná to nebude tak špatné. Můžeme mít i nějaký čas o samotě.“

S neochotou jsem souhlasila. Nechtěla jsem začít naše manželství hádkou kvůli tomu. Takže jsme si rezervovali letenky do Chorvatska a informovali Janu o našem rozhodnutí. Byla nadšená a okamžitě začala plánovat.

Když jsme dorazili do Chorvatska, Jana nás čekala na letišti s otevřenou náručí a podrobným itinerářem. Naplánovala každou minutu našeho výletu, od ranních jógových sezení po večeře při západu slunce. Nebylo místo pro spontánnost nebo soukromí.

Jak dny plynuly, cítila jsem stále větší a větší rozhořčení. To nebyly líbánky, o kterých jsem snila. Petr se snažil udělat to nejlepší z situace, ale ani on nemohl skrýt své zklamání.

Poslední večer v Chorvatsku jsme seděli na pláži a sledovali západ slunce. Nemohla jsem už déle skrývat své pocity.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „tohle není to, co jsem chtěla.“

Podíval se na mě se smutkem v očích. „Vím,“ řekl měkce. „Omlouvám se.“

Seděli jsme chvíli v tichosti a sledovali vlny narážející na břeh. Líbánky, které nás měly sblížit, mezi nás místo toho vrazily klín.

Když jsme nastoupili do letadla zpět do Prahy, nemohla jsem setřást pocit, že se mezi námi něco změnilo. Nadšení a radost, které kdysi naplňovaly naše srdce, nyní nahradilo zklamání a lítost.

Naše líbánky skončily, ale dopad toho výletu bude přetrvávat ještě dlouho.