Moje tchyně volá manželovi několikrát denně: Kdo je pro něj na prvním místě?

„Tomáši, už zase ti volá tvoje máma!“ křičím z kuchyně, zatímco se snažím uvařit večeři a zároveň uklidnit naši malou Aničku, která se rozplakala kvůli rozbité hračce. Tomáš zvedne telefon a jeho tvář se okamžitě rozjasní. „Ahoj, mami! Jak se máš?“ slyším jeho hlas, zatímco já v sobě dusím vztek i zoufalství. Je to už potřetí dneska. Věra, moje tchyně, volá Tomášovi několikrát denně – ráno, v poledne, večer. Někdy jen proto, aby mu popřála hezký den nebo mu připomněla, že si má vzít šálu, když je venku chladno. Jindy mu vypráví o svých bolestech zad nebo o tom, jak sousedka zase špatně zaparkovala.

Když jsem Tomáše poznala, líbilo se mi, jak je rodinný typ. Byl pozorný, laskavý a vždycky myslel na druhé. Jenže po svatbě jsem začala chápat, že jeho vztah s matkou je… jiný. Věra žije sama v paneláku na okraji Prahy. Po rozvodu s Tomášovým otcem se rozhodla věnovat celý svůj život jen svému synovi. Nikdy si nenašla nového partnera, nikdy neodjela na dovolenou bez něj. Když jsme si pořídili byt na Žižkově, doufala jsem, že budeme mít konečně svůj klid. Ale Věra je u nás skoro každý víkend – někdy přijde neohlášeně s koláčem, jindy jen tak na kávu. A když není fyzicky u nás, je tu alespoň přes telefon.

Jednou večer jsem už nevydržela. „Tomáši, myslíš, že bys mohl aspoň jeden večer vypnout telefon? Chci být jen s tebou.“ Tomáš se na mě podíval nechápavě: „Ale Klárko, to je přece moje máma. Ona mě potřebuje. Po tátově odchodu jsem pro ni všechno.“

„A co já? Co naše dcera? My tě nepotřebujeme?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tváři. Tomáš mě objal, ale bylo cítit, že je rozpolcený. „Ty jsi moje rodina taky… Ale máma je prostě máma.“

Začala jsem mít pocit, že v našem manželství nejsme dva, ale tři. Věra mi často radí – jak mám vařit polévku, jak mám oblékat Aničku do školky nebo jak bych měla uklízet byt. Někdy mi připadá, že mě bere jako vetřelce ve vlastním domově. Jednou dokonce přišla a začala mi přerovnávat skříň s tím, že „to takhle dělala vždycky“.

Snažila jsem se s ní mluvit. „Paní Věro, vážím si toho, co jste pro Tomáše udělala. Ale potřebujeme taky trochu prostoru.“ Usmála se na mě a řekla: „Ale Klárko, já vás přece nechci rušit! Jen chci být nablízku svému synovi a vnučce.“

Začala jsem být unavená z neustálého boje o pozornost svého muže. Každý večer jsem usínala s pocitem viny – nejsem dost dobrá manželka? Nejsem dost dobrá matka? Nebo je chyba v Tomášovi?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Tomáše v obýváku: „Neboj se, mami, vždycky tu pro tebe budu. Klára to pochopí.“ V tu chvíli mi došlo, že možná nikdy nebudu na prvním místě.

Začali jsme se hádat častěji. Tomáš mi vyčítal, že jsem necitlivá k jeho matce. Já mu zase vyčítala, že neumí nastavit hranice. Naše dcera Anička začala být nervózní a často se ptala: „Proč je maminka smutná?“

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na Tomáše, jak píše SMS své matce: „Dobrou noc.“ Zeptala jsem se: „Myslíš někdy na to, jak se cítím já?“ Tomáš mlčel.

Začala jsem chodit na procházky sama. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl bojovat za vztah, kde nejsem partnerem, ale spíš někým navíc. Moje kamarádka Jana mi řekla: „Musíš si s Tomášem promluvit naplno. Jinak tě to zničí.“

Jednoho deštivého odpoledne jsem si sedla naproti Tomášovi a řekla: „Musíme si stanovit pravidla. Chci být tvoje žena, ne tvoje spolubydlící s tvojí mámou.“ Tomáš byl zaskočený: „Ale co když ji ztratím? Co když bude sama?“

„A co když ztratíš mě?“ odpověděla jsem tiše.

Od té doby jsme začali chodit na párovou terapii. Není to jednoduché – Věra stále volá a stále přijde neohlášeně. Ale pomalu se učíme nastavovat hranice.

Někdy si říkám: Je vůbec možné najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a láskou k partnerovi? Nebo je člověk vždycky nucený někoho zklamat? Co byste dělali vy na mém místě?