„Moje Tchyně Volá Mému Manželovi Několikrát Denně: Říká, že Je Jeho Prioritou a Cítí se Povinen Jí Pomáhat“

Lenka je nápadná žena v raných padesátých letech. S jejími perfektně upravenými vlasy a módním šatníkem by snadno mohla vypadat mnohem mladší. Velmi si zakládá na svém vzhledu a vždy se snaží vypadat co nejlépe. Po rozvodu s Petrovým otcem se rozhodla znovu nevdát ani vážně nerandit. Místo toho se plně věnovala Petrovi, svému jedinému dítěti.

Petr a já jsme manželé už tři roky. Bydlíme v útulném domě ve městě, zatímco Lenka žije ve velkém domě na předměstí. Navzdory fyzické vzdálenosti to často vypadá, jako by byla přímo s námi. Lenka volá Petrovi několikrát denně—ráno, aby mu popřála hezký den, během obědové pauzy, aby se zeptala, jak se má, a večer, aby mu popřála dobrou noc.

Nejdříve mi to přišlo roztomilé. Bylo hezké vidět tak blízký vztah mezi matkou a synem. Ale jak čas plynul, začalo to být vlezlé. Petr by přerušil cokoliv, co jsme dělali, aby jí odpověděl na telefon. Ať už jsme večeřeli, dívali se na film nebo byli venku s přáteli, Lenkiny hovory měly přednost.

Jednoho večera, když jsme si užívali vzácný večer ve dvou v pěkné restauraci, zazvonil Petrovi telefon. Byla to Lenka. Omluvil se od stolu a šel ven přijmout hovor. Sledovala jsem ho, jak mluví animovaně s matkou. O patnáct minut později se vrátil a omluvil se za přerušení, ale nezdálo se, že by chápal, jak mě to ovlivňuje.

„Petře,“ řekla jsem jemně, „chápu, že je tvoje máma pro tebe důležitá, ale ty neustálé hovory začínají zasahovat do našeho společného času.“

Podíval se na mě s kombinací zmatení a obranyschopnosti. „Je to moje máma, Sáro. Udělala pro mě tolik věcí. Dlužím jí to být tu pro ni, když mě potřebuje.“

Vzdychla jsem a cítila jsem, jak se mi v hrudi utahuje uzel frustrace. „Chápu to, ale potřebujeme hranice. Teď budujeme náš vlastní život.“

Petr přikývl, ale nevypadal přesvědčeně. Hovory pokračovaly bez přestání. Lenka často žádala Petra o různé pochůzky nebo pomoc s drobnými domácími úkoly, které by snadno zvládla sama. Nikdy neodmítl a vždy byl ochotný jí vyhovět.

Jednoho víkendu jsme plánovali malý výlet do chaty v horách—šanci znovu se spojit a strávit kvalitní čas spolu bez rozptýlení. Když jsme balili auto, zazvonil Petrovi telefon. Byla to Lenka.

„Ahoj mami,“ odpověděl vesele. „Co se děje?“

Slyšela jsem její hlas na druhém konci linky, i když jsem nerozuměla slovům. Petrov výraz se změnil z veselého na znepokojený.

„Dobře, hned tam budu,“ řekl předtím, než zavěsil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se už s obavami z odpovědi.

„Máma potřebuje pomoc s něčím doma,“ odpověděl. „Budu tam jen pár hodin.“

Náš víkendový výlet byl odložen na neurčito, když Petr odjel pomoci své matce. Seděla jsem na schodech verandy a cítila směs hněvu a smutku.

Jak čas plynul, situace se jen zhoršovala. Lenkiny požadavky byly častější a triviálnější, přesto Petr stále dával přednost jí před naším vztahem. Častěji jsme se hádali a každá konverzace končila stejným patem—Petr cítil povinnost vůči své matce a já jsem se cítila stále více odstrčená.

Jedné noci, po další hádce o Lenkiny neustálé hovory, jsem si sbalila tašku a odešla. Potřebovala jsem prostor na přemýšlení a rozhodnutí o své budoucnosti. Když jsem odjížděla z našeho domova, nemohla jsem si pomoct a přemýšlela jsem, jestli Petr někdy bude schopen dát naše manželství na první místo nebo jestli bude vždy připoután k neustálým požadavkům své matky.