Moře, které nás rozdělilo: Proč už nikdy nechci na dovolenou s manželovou rodinou

„Lucie, tak co, už balíš plavky? Teta Milada psala, že máme přijet už v sobotu, prý bude krásné počasí!“ volal na mě Petr z chodby, zatímco jsem seděla na posteli a zírala do prázdna. V ruce jsem svírala mobil a četla zprávu od jeho tety: „Těšíme se na vás! Všechno je zařízené, stačí jen přijet. Pláž je hned za rohem a večer si uděláme grilovačku.“

V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Vzpomněla jsem si na loňský rok. Na tu nekonečnou cestu v přecpaném autě, kdy jsme se s Petrem mačkali mezi jeho sestrou Janou a jejím věčně ubrečeným synem. Na to, jak jsme dorazili do apartmánu, kde bylo místo sotva pro čtyři lidi, ale nás tam bylo osm. Na to, jak jsme se hádali o to, kdo bude spát na rozkládacím gauči a kdo si vezme poslední čistý ručník.

„Petře, já tam nechci,“ řekla jsem tiše. „Prosím tě, proč zase ne? Vždyť to bude fajn! Teta Milada je nadšená, že přijedeme. A navíc – letos prý všechno platí ona.“

Hořce jsem se zasmála. „Jako loni? Pamatuješ si ještě, jak jsme měli všechno zdarma a nakonec jsme platili i za benzín tvojí sestře? A jak jsme si ani jednou pořádně nesedli na pláž, protože jsme pořád museli vařit nebo hlídat děti?“

Petr se zamračil. „To přeháníš. Bylo to trochu hektické, ale rodina je rodina. Nemůžeme je odmítnout.“

Rodina je rodina. Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna. Jenže já jsem měla pocit, že moje vlastní rodina se mi vzdaluje pokaždé, když ustoupím té jeho. Loni jsme se vrátili domů s prázdnou peněženkou a s pocitem, že jsme vlastně žádnou dovolenou neměli. Místo odpočinku jsme řešili hádky o peníze, o jídlo, o to, kdo uklidí koupelnu nebo kdo půjde s dětmi na hřiště.

Vzpomněla jsem si na večer, kdy jsme seděli na balkoně a já brečela do polštáře. Petr spal vedle mě a já jsem se cítila sama jako nikdy předtím. Teta Milada tehdy přišla a řekla: „Lucinko, ty jsi nějaká citlivka. Vždyť je to jen pár dní! Rodina drží pohromadě.“

Ale co když já už nechci držet pohromadě s lidmi, kteří mě vysávají? Co když už nechci být ta hodná snacha, která všechno snese?

„Petře,“ začala jsem opatrně, „proč musíme pořád jezdit s tvojí rodinou? Proč nemůžeme jet sami? Nebo aspoň jen my dva s dětmi?“

Petr si povzdechl. „Protože oni by se urazili. Víš, jak je teta Milada vztahovačná. A navíc – letos to bude jiné, slibuju.“

Jenže já už těm slibům nevěřím. Loni jsme přijeli domů a zjistili jsme, že máme na účtu sotva tisícovku do výplaty. Musela jsem si půjčit od mámy na nákup jídla. Petr to bral jako samozřejmost – vždyť jsme byli u moře! Ale já jsem měla pocit, že jsme byli spíš ve vězení.

Začala jsem přemýšlet nahlas: „Víš co? Možná by bylo levnější je vůbec neznat.“

Petr se zarazil. „To myslíš vážně?“

„Ano,“ řekla jsem pevně. „Každý rok stejný scénář: někdo něco slíbí, pak se to zvrtne a my to zaplatíme – penězi i nervama. Já už takhle žít nechci.“

Petr mlčel a já viděla v jeho očích smutek i vztek. Věděla jsem, že ho stavím před těžkou volbu – mezi mnou a jeho rodinou.

Další dny byly napjaté. Petr chodil domů později než obvykle a já jsem se snažila najít odvahu říct mu všechno naplno. Když přišel pátek večer a kufry zůstaly prázdné, sedli jsme si naproti sobě ke stolu.

„Lucie,“ začal tiše, „já vím, že tě to trápí. Ale co mám dělat? Oni mě potřebují.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Potřebuješ mě ještě vůbec?“

Bylo ticho. Jen tikot hodin a šum větru za oknem.

Nakonec Petr řekl: „Možná bychom měli jet sami. Jen my dva a děti.“

Cítila jsem úlevu i strach zároveň. Věděla jsem, že tímhle rozhodnutím něco končí – možná iluze o dokonalé rodině, možná moje snaha zavděčit se všem.

Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dýchám.

A tak se ptám: Je lepší být sám a šťastný, nebo obklopený rodinou a nešťastný? Kolik toho má člověk obětovat pro klid v rodině?