„Můj bývalý manžel se zbláznil, když zjistil o mém novém příteli: Podle něj nemám právo být šťastná, dokud naše dcera nedosáhne 18 let“

Potkala jsem Jakuba během posledního ročníku na vysoké škole. Byl okouzlující, s úsměvem, který dokázal rozzářit celou místnost. Rychle jsme se zamilovali a než jsem se nadála, byli jsme manželé. Zpočátku se zdálo, že je vše dokonalé. Ale jakmile opadla fáze líbánek, začaly se ukazovat Jakubovy pravé barvy.

Jakub byl majetnický. Neustále se mě vyptával na každou maličkost—kam jsem šla, s kým jsem mluvila, co jsem dělala. Zpočátku mi to přišlo milé, že mu na mně tolik záleží, ale brzy to začalo být dusivé. Jeho povaha byla dalším problémem. Rozčiloval se kvůli nejmenším věcem—špatně položené ponožce, nádobí zanechaném ve dřezu. Bylo to jako žít s tikající bombou.

Přes všechny varovné signály jsem s ním zůstala. Měli jsme spolu dceru, Elišku, a chtěla jsem to kvůli ní udržet pohromadě. Ale jak čas plynul, bylo jasné, že zůstat spolu není v zájmu nikoho z nás. Neustálé napětí a hádky si vybíraly svou daň na nás všech.

Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla podat žádost o rozvod. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, ale věděla jsem, že je to správné. Jakub to nepřijal dobře. Obvinil mě z rozbití naší rodiny a proces rozvodu co nejvíce ztížil. Ale nakonec jsme byli oficiálně rozvedeni.

Poprvé po letech jsem se cítila svobodná. Soustředila jsem se na obnovu svého života a snažila se být co nejlepší matkou pro Elišku. O několik let později jsem potkala někoho nového—Martina. Byl laskavý, trpělivý a všechno, co Jakub nebyl. Začali jsme spolu chodit a poprvé po dlouhé době jsem se cítila skutečně šťastná.

Když Jakub zjistil o Martinovi, byl zuřivý. Zavolal mi a křičel na mě za to, že jsem se posunula dál. Podle něj jsem neměla právo být šťastná, dokud Eliška nedosáhne 18 let. Obvinil mě z toho, že jsem sobecká a dávám své potřeby před potřeby naší dcery.

Jeho reakce mě nepřekvapila, ale přesto to bolelo. Snažila jsem se mu vysvětlit, že moje štěstí neubírá na mé schopnosti být dobrou matkou pro Elišku, ale neposlouchal. Vyhrožoval mi soudem o plnou péči, pokud budu s Martinem pokračovat.

Situace se rychle vyhrotila. Jakub začal neohlášeně přicházet k mému domu, požadoval vidět Elišku a vyptával se jí na Martina. Bylo to znepokojující a vzbuzovalo ve mně strach o naši bezpečnost.

Vyhledala jsem právní radu a bylo mi řečeno, že pokud Elišce nehrozí žádné nebezpečí, Jakub nemá důvod žádat o plnou péči. Ale neustálý stres a strach z toho, co by mohl Jakub udělat dál, si na mně vybraly svou daň.

Nakonec jsem musela učinit těžké rozhodnutí. Kvůli Elišce a svému vlastnímu klidu jsem ukončila vztah s Martinem. Zlomilo mi to srdce, ale nemohla jsem riskovat ztrátu své dcery nebo žít v neustálém strachu z Jakubova dalšího kroku.

Nyní se opět soustředím pouze na Elišku a snažím se co nejlépe zvládnout společné rodičovství s Jakubem. Není to snadné a jsou dny, kdy mám pocit, že to sotva zvládám. Ale prozatím je to jediná volba, kterou mám.