„Můj manžel chce rozvod, protože jsem odmítla pečovat o jeho nemocného otce: Už jsem to nemohla vydržet. Zkus se postarat o svého vlastního tátu“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že mé manželství skončí kvůli něčemu takovému. Po 15 letech společného života jsme s mým manželem, Petrem, překonali mnoho bouří. Ale když došlo na péči o jeho nemocného otce, naše vztahy narazily na nepřekonatelnou překážku.

Petrův otec, Josef, byl vždy silný a nezávislý muž. Nicméně, jak stárnul, jeho zdraví se začalo rychle zhoršovat. Před pěti lety mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a od té doby se jeho stav jen zhoršoval. Potřeboval neustálý dohled a péči, což padlo především na moje bedra.

Nejprve jsem se snažila to zvládnout. Balancovala jsem mezi prací, domácími povinnostmi a péčí o Josefa. Ale jak se jeho stav zhoršoval, bylo to stále obtížnější. Bloudil pryč, zapomínal, kdo jsme, a někdy byl agresivní. Bylo to emocionálně i fyzicky vyčerpávající.

Navrhla jsem Petrovi, abychom zvážili profesionální péči. V našem okolí byly vynikající domovy pro seniory specializující se na péči o pacienty s Alzheimerovou chorobou. Ale Petr byl neoblomný v tom, že jeho otec by měl zůstat s námi. Věřil, že je naší povinností se o něj starat doma.

Snažila jsem se ho přesvědčit. „Petře, nemohu to zvládnout sama,“ prosila jsem. „Potřebujeme pomoc. Není to fér vůči Josefovi ani vůči nám.“

Ale Petr neustoupil. Obvinil mě z toho, že jsem sobecká a necitlivá. „Je to můj otec,“ řekl. „Dlužíme mu to.“

Zlom nastal jedné noci, kdy měl Josef obzvlášť špatnou epizodu. Nepoznal mě a stal se násilným. Skončila jsem s modřinou na paži a zlomeným srdcem. Tehdy jsem věděla, že takhle dál nemohu pokračovat.

Druhý den ráno jsem Petrovi řekla, že musíme najít domov pro seniory pro jeho otce. „Už to nemohu dál dělat,“ řekla jsem. „Je to příliš.“

Petrova reakce byla okamžitá a tvrdá. „Pokud se nemůžeš postarat o mého otce, pak bychom možná neměli být spolu,“ řekl chladně. „Myslel jsem si, že jsi lepší než tohle.“

Jeho slova mě hluboce zasáhla. Po všem, čím jsme spolu prošli, takhle to mělo skončit? Ale věděla jsem, že musím stát za svým rozhodnutím. „Je mi líto, že to tak cítíš,“ odpověděla jsem. „Ale nemohu dál obětovat své vlastní blaho.“

Petr se ten víkend odstěhoval a vzal Josefa s sebou. Krátce poté podal žádost o rozvod. Dům bez nich působil prázdně, ale zároveň jsem cítila úlevu. Už jsem nemusela nést břemeno sama.

Proces rozvodu byl bolestivý a zdlouhavý. Petrova zášť vůči mně rostla a dělal vše proto, aby byl proces co nejvíce obtížný. Přátelé a rodina se rozdělili na strany a často jsem se cítila izolovaná a souzená.

Na konci byl rozvod dokončen a Petr získal plnou péči o Josefa. Slyšela jsem od společných přátel, že nakonec umístil svého otce do domova pro seniory, když si uvědomil, že to sám nezvládne.

Když se ohlédnu zpět, stále cítím směs smutku a úlevy. Smutek nad koncem našeho manželství a tím, jak to dopadlo, ale úlevu z toho, že už nemusím snášet nemožnou situaci.

Život po rozvodu byl náročný, ale také osvobozující v některých ohledech. Znovu jsem navázala kontakt se starými přáteli a našla nové koníčky, které mi vyplnily čas. Ale jizvy z těch let péče a hořkého konce mého manželství zůstávají.