„Můj manžel mě neustále srovnává se svou exmanželkou: ‚Ona vycházela s mojí mámou, proč ty ne?'“

Když jsem si brala Tomáše, věděla jsem, že má minulost. Byl už jednou ženatý a i když jsem o tom věděla, nikdy jsem si nemyslela, že to bude neustálý stín nad naším vztahem. Poslední dobou mám pocit, že každá naše neshoda se točí kolem jedné osoby: jeho exmanželky Lenky.

Začalo to nenápadně. Tomáš zmínil, jak Lenka vařila jeho oblíbená jídla nebo jak vždy udržovala dům v dokonalém pořádku. Nejprve jsem to přehlížela, myslela jsem si, že jen vzpomíná. Ale pak se srovnávání stalo častějším a ostřejším.

Poslední incident se stal minulý víkend. Navštívili jsme jeho matku, Karlu, na nedělní oběd. Karla a já jsme vždy měly napjatý vztah. Je to tradiční žena, která věří ve staromódní genderové role, zatímco já jsem vždy byla více nezávislá a zaměřená na kariéru.

Když jsme si sedli k večeři, Karla udělala jízlivou poznámku o tom, jak nikdy nepomáhám v kuchyni. Cítila jsem, jak mi vře krev, ale rozhodla jsem se mlčet kvůli klidu. Po večeři mě Tomáš odtáhl stranou a řekl: „Víš, Lenka vždycky pomáhala mojí mámě v kuchyni. Vycházely spolu tak dobře. Proč nemůžeš udělat to samé?“

Byla jsem ohromená. Nebylo to poprvé, co mě srovnával s Lenkou, ale tohle bylo jako rána pod pás. „Nejsem Lenka,“ odsekla jsem. „A nebudu předstírat, že jsem někdo jiný jen proto, abych potěšila tvoji matku.“

Tomáš vypadal zaskočeně, ale neomluvil se. Místo toho přitvrdil. „Možná kdybys se snažila trochu víc, věci by mezi vámi byly lepší.“

Tu noc, když jsme jeli domů v tichu, nemohla jsem si pomoci a přehrávala si ten rozhovor v hlavě. Jsem opravdu tak obtížná? Nebo mě Tomáš drží na nemožném standardu stanoveném jeho exmanželkou?

Srovnávání tím neskončilo. V následujících týdnech Tomáš našel nové způsoby, jak přivést Lenku do našich rozhovorů. Když jsem zapomněla něco koupit v obchodě, řekl: „Lenka nikdy nezapomněla.“ Když jsem byla příliš unavená na to jít ven v pátek večer, zmínil se o tom, jak Lenka měla vždy energii na společenské akce.

Připadalo mi, že žiji ve stínu Lenky, neustále měřena proti ní a vždy nedosahující jejích standardů. Snažila jsem se s Tomášem o tom mluvit, ale on mé obavy odmítal. „Přeháníš,“ říkal. „Jen dělám pozorování.“

Ale tato „pozorování“ narušovala mé sebevědomí a naše manželství. Začala jsem Lenku nenávidět, i když už nebyla součástí našich životů. Nenáviděla jsem Tomáše za to, že mě nevidí takovou, jaká jsem a za to, že mě neustále srovnává s někým jiným.

Jednoho večera, po další hádce o tom, jak Lenka lépe zvládala finance než já, jsem dosáhla svého bodu zlomu. „Tomáši,“ řekla jsem s hlasem třesoucím se frustrací, „jestli jsi chtěl být s Lenkou tak moc, proč ses s ní rozvedl? A proč sis vzal mě?“

Podíval se na mě a konečně zůstal zticha. Ale místo vysvětlení nebo omluvy jen pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl tiše.

To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že naše manželství je ve vážných problémech. Nešlo už jen o srovnávání; šlo o Tomášovu neschopnost pustit minulost a plně se zavázat k naší přítomnosti a budoucnosti.

Přála bych si říct, že se věci po té noci zlepšily, ale nestalo se tak. Srovnávání pokračovalo a naše hádky byly častější a intenzivnější. Nakonec jsem se začala cítit jako cizinec ve vlastním domě.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Možná najdeme způsob, jak to překonat, nebo možná půjdeme každý svou cestou. Ale jedno je jasné: žít ve stínu někoho jiného není žádný způsob života.