Můj manžel strávil léto se svou bývalou manželkou: „Musím s ní zůstat v kontaktu, pochop to.“

„To si děláš srandu, Radku! Celé léto? S ní?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco on si klidně mazal chleba máslem, jako by se nic nedělo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá svět. Všechno, co jsme spolu budovali, všechny ty roky společného života, najednou visely na vlásku.

Radek se na mě podíval tím svým klidným pohledem, který mě kdysi uklidňoval, ale teď mě jen rozčiloval. „Aranko, prosím tě, uklidni se. Víš přece, že musím s Lenkou zůstat v kontaktu kvůli dětem.“

„Kvůli dětem? Vždyť jsou už skoro dospělí! A proč jsi mi to neřekl rovnou? Proč jsem se to musela dozvědět od sousedky?“

Mlčel. Ten jeho mlčenlivý vzdor mě doháněl k šílenství. V hlavě mi běžely všechny ty obrazy – Radek a Lenka na chatě u Sázavy, jak spolu grilují, smějí se, možná si připíjejí vínem… A já? Já jsem celé léto trávila sama doma v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, chodila do práce a večer seděla u televize s pocitem prázdnoty.

Moje kamarádka Zuzka mi řekla: „Aranko, co budeš dělat? Prostě to necháš být? Uneseš to?“

Nevěděla jsem. Na jednu stranu mi to připadalo neuvěřitelně drzé a nespravedlivé. Na druhou stranu jsem věděla, že Radek není zlý člověk. Jenže… proč právě já musím být ta chápající? Proč mám být ta tolerantní manželka, která všechno vydrží?

Začala jsem si všímat detailů. Radek byl poslední měsíce odtažitější. Častěji mizel z domu s výmluvou na práci nebo „něco kolem dětí“. Když jsem mu volala, často nezvedal telefon. Když přišel domů, byl unavený a nechtěl si povídat. Přestali jsme spolu chodit na procházky do Krčského lesa, přestali jsme spolu snídat o víkendech. Najednou byl mezi námi led.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala Lence. „Ahoj Lenko, tady Aranka… Můžu se zeptat, co se děje mezi tebou a Radkem?“

Lenka byla překvapená. „Ale Aranko, vždyť my jsme jen kamarádi. Víš přece, jak to bylo těžké po rozvodu… Děti nás pořád potřebují.“

„Ale proč spolu trávíte celé léto? Proč mi to Radek neřekl?“

Chvíli bylo ticho. Pak Lenka tiše řekla: „Možná byste si měli promluvit vy dva. Já nechci nic kazit.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě. Všichni kolem mě měli jasno – sousedka měla jasno („To bych mu nedovolila!“), Zuzka měla jasno („Vyhoď ho!“), dokonce i moje máma měla jasno („Chlapi jsou všichni stejní“). Jen já jsem nevěděla vůbec nic.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity – vztek, smutek, bezmoc. Jednou v noci jsem napsala: „Proč mám pořád pocit, že musím být ta silná? Proč nemůžu být ta slabá?“

Jednoho dne jsem Radka postavila před hotovou věc. „Buď mi řekneš pravdu, nebo odcházím.“

Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu. Radek dlouho mlčel. Pak řekl: „Aranko… já nevím, co mám dělat. Lenka je pořád součást mého života. Máme spolu děti… A někdy mám pocit, že s tebou už si nemám co říct.“

Ta slova mě bodla jako nůž do srdce. „Tak proč jsi se mnou? Proč jsi mě vůbec bral?“

Radek pokrčil rameny. „Protože tě mám rád. Ale něco mezi námi vyprchalo…“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o Lenu nebo děti. Jde o nás dva – o to, že jsme si přestali rozumět, že jsme každý někde jinde. Možná bych měla být statečná a odejít. Ale kde vzít tu sílu?

Další týdny byly jako zlý sen. Chodili jsme kolem sebe po špičkách, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Jednou večer přišel Radek domů dřív než obvykle a sedl si ke mně na gauč.

„Aranko… nechci tě ztratit. Ale nevím, jak dál.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem necítila vztek ani žárlivost. Jen smutek a únavu.

„Možná bychom měli zkusit terapii,“ navrhla jsem tiše.

Radek přikývl.

Začali jsme chodit k paní psycholožce Novotné na Praze 4. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o svých pocitech, o tom, co nám chybí a co nás bolí. Ale pomalu jsme začali nacházet cestu zpátky k sobě.

Není to jednoduché. Pořád mám strach, že Radka ztratím. Pořád mě bolí představa jeho blízkosti s Lenkou. Ale učím se důvěřovat – jemu i sobě.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města a přemýšlím: Má cenu bojovat za vztah, když už tolik bolí? Nebo je lepší pustit toho druhého a začít znovu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl odpouštět a bojovat za lásku i přes bolest?