„Můj Manžel ve 35 letech je Stále Maminčin Mazánek: Jeho Matka Ho Stále Považuje za Dítě“

Udělala jsem v životě mnoho chyb, ale ta největší je stále vedle mě a nevím, co s tím dělat. Bylo mi 24, když jsem se vdala za muže jménem Michal. Byl o tři roky starší než já. Tehdy se zdál jako rytíř na bílém koni. Nosil mi květiny, dával dárky, nosil těžké tašky a nikdy mě nezklamal. Nebo jsem si to alespoň myslela.

S Michalem jsme se seznámili na večírku společného přítele. Byl okouzlující, pozorný a zdálo se, že má svůj život pod kontrolou. Chodili jsme spolu rok, než mě požádal o ruku, a já byla v sedmém nebi. Moje kamarádky mi záviděly, že jsem našla tak dokonalého muže. Netušila jsem však, že za jeho dokonalou fasádou se skrývá muž, který nikdy skutečně nedospěl.

Prvních pár měsíců našeho manželství bylo blažených. Přestěhovali jsme se do útulného bytu ve městě a všechno se zdálo být perfektní. Brzy jsem si však začala všímat drobností, které mě znepokojovaly. Michal volal své matce každý den, někdy i několikrát denně. Zpočátku jsem si myslela, že je to milé, že je tak blízký své rodině. Ale pak to začalo být divné.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a našla Michalovu matku v našem bytě. Prala jeho prádlo – konkrétně jeho spodní prádlo a ponožky. Byla jsem v šoku. Když jsem to s Michalem probírala, odbyl to s tím, že jeho máma jen chtěla pomoci. Nechala jsem to být, myslela jsem si, že je to jednorázová záležitost.

Ale nebyla. Jeho matka začala chodit častěji, často neohlášeně. Uklízela náš byt, vařila pro Michala a dokonce mu balila obědy do práce. Měla jsem pocit, že se snaží převzít moji roli manželky. Když jsem o tom chtěla s Michalem mluvit, bránil se a obvinil mě z nevděčnosti.

Časem se věci jen zhoršovaly. Michalova matka kritizovala způsob, jakým jsem dělala věci doma – od vaření po úklid až po skládání prádla. Dělala pasivně-agresivní poznámky o tom, jak Michal má rád věci udělané určitým způsobem a jak to pro něj vždycky dělala ona.

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Michal se mě nikdy nezastal ani nenastavil hranice s jeho matkou. Naopak se zdálo, že si užívá pozornost a péči, kterou mu věnovala. Bylo to jako by byl stále malý chlapec, který potřebuje svou maminku.

Poslední kapkou bylo narození našeho prvního dítěte. Doufala jsem, že stát se otcem přiměje Michala převzít odpovědnost. Místo toho se jeho matka zapojila ještě více. Chodila k nám každý den „pomáhat“ s dítětem, ale spíše to vypadalo, že přebírá kontrolu.

Michal se ve všem ohledně našeho dítěte obracel na svou matku – od krmení po večerní rutiny. Cítila jsem se úplně odstrčená jako matka i jako manželka. Když jsem se snažila prosadit svůj názor, Michal mě obvinil z toho, že jsem obtížná a nevděčná.

Uvědomila jsem si, že takhle nemůžu dál žít. Cítila jsem se uvězněná v manželství, kde byl můj manžel loajálnější ke své matce než ke mně. Zkusila jsem navrhnout párovou terapii, ale Michal to odmítl s tím, že ji nepotřebujeme a že problém mám já.

Po letech pocitu zanedbávání a nedůležitosti jsem nakonec udělala těžké rozhodnutí opustit Michala. Nebylo to snadné, ale věděla jsem, že si zasloužím víc než být na druhém místě ve vlastním manželství.

Teď se snažím znovu postavit svůj život na nohy a najít štěstí podle svých vlastních podmínek. Byla to bolestivá cesta, ale učím se stát si za svým a nastavovat hranice. Doufám, že jednoho dne najdu někoho, kdo mě bude hodnotit a respektovat jako rovnocenného partnera.