Můj muž skrblík: Lze milovat někoho, kdo počítá každou korunu?

„Jano, proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť máme doma ještě tu levnou z akce!“ Pavel stál ve dveřích kuchyně, v ruce držel účtenku a jeho hlas byl napjatý jako struna. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. „Protože mi ta levná nechutná, Pavle. A chtěla jsem si udělat radost,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Už zase. Každý den stejný boj o každou korunu, o každou drobnost, která by mi mohla zpříjemnit život.

Když jsme se před deseti lety brali, byl Pavel jiný. Smál se, plánovali jsme společné výlety, snili jsme o chalupě na Šumavě. Jenže pak přišla hypotéka, děti a s nimi i Pavlova posedlost šetřením. Začalo to nenápadně – místo kina jsme chodili na procházky do parku, místo večeře v restauraci jsme si doma mazali chleby s máslem. Ale postupně se z toho stal režim. Každý nákup byl pod drobnohledem, každá koruna musela být zdůvodněná.

Nejhorší bylo, když jsem přišla o práci. „Musíme ještě víc šetřit,“ řekl tehdy Pavel bez špetky soucitu. Místo podpory jsem dostala rozpis výdajů a seznam věcí, které už si nesmím dovolit. „Kadeřník? To zvládnu já nůžkami doma! Nové boty? Ty staré ještě nejsou děravé!“ Smála jsem se tomu první měsíc. Pak už jsem jen tiše plakala do polštáře.

Děti to vnímají taky. Malý Honzík se mě jednou zeptal: „Mami, proč nemůžu na školní výlet jako ostatní?“ A já nevěděla, co říct. „Tatínek říká, že je to zbytečné,“ dodal Honzík a sklopil oči. V tu chvíli jsem pocítila vztek i bezmoc zároveň.

Moje máma mi často říká: „Jano, měla bys být ráda, že máš muže, který myslí na budoucnost.“ Ale co když ta budoucnost nikdy nepřijde? Co když celý život jen šetříme a zapomínáme žít? S Pavlem už ani nemluvíme o snech. On má svůj Excel s tabulkami a já mám svůj tichý smutek.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na starou fotku z dovolené v Českém ráji. Byli jsme tam šťastní. „Pavle, pamatuješ si ještě, jak jsme lezli na Trosky?“ zeptala jsem se opatrně. Pavel ani nezvedl oči od monitoru. „To bylo před dětmi. Teď musíme šetřit na jejich budoucnost.“ V tu chvíli jsem měla chuť vzít tu fotku a roztrhat ji na kousky.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat svůj vztek i smutek. „Dnes mi Pavel zakázal koupit si knížku. Prý si ji můžu půjčit v knihovně. Ale já chtěla tu vůni nové knihy…“ psala jsem jednou večer a slzy mi kapaly na papír.

Jednou jsem se odhodlala a šla za Pavlem s prosbou: „Pavle, pojďme si aspoň jednou za měsíc udělat radost. Zajít do kina nebo na večeři…“ Podíval se na mě jako na blázna. „To jsou vyhozené peníze! Máme přece televizi a doma si můžeme uvařit lepší jídlo než v restauraci.“ V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj je každá koruna cennější než moje štěstí.

Začala jsem být podrážděná i na děti. Když dcera Anička přišla s tím, že by chtěla chodit na balet, skoro jsem jí vynadala: „Víš přece, že to stojí peníze!“ A pak jsem se rozplakala nad vlastní bezmocí.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Petra: „Jano, pojď se mnou do divadla! Mám volnou vstupenku.“ Chtěla jsem jít, opravdu moc. Ale věděla jsem, co mě čeká doma. „Pavle, mohla bych jít s Petrou do divadla?“ zeptala jsem se opatrně u večeře. „A kdo bude hlídat děti? A proč bys tam vůbec chodila? Stejně je to zbytečné,“ odbyl mě bez mrknutí oka.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ne kvůli penězům samotným, ale kvůli tomu pocitu, že nejsem důležitá. Že moje potřeby jsou vždy až na posledním místě. Že žiju v domácnosti, kde vládne strach z každého výdaje.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo žít sama. Mít svobodu koupit si kávu podle chuti nebo jít do divadla bez výčitek svědomí. Ale taky jsem věděla, že bych tím rozbila rodinu.

Když jsem to řekla Pavlovi, byl v šoku. „Chceš mě opustit kvůli penězům? Vždyť všechno dělám pro vás!“ křičel zoufale. „Ale já nechci jen přežívat! Chci žít!“ vykřikla jsem poprvé za těch deset let nahlas svůj pocit.

Teď stojím před rozhodnutím: Zůstat a dál žít v šedi úspor, nebo odejít a riskovat nejistotu? Je možné milovat někoho, pro koho jsou peníze důležitější než štěstí jeho rodiny?

Možná bych měla být vděčná za střechu nad hlavou a jistotu do budoucna… Ale co když tím ztrácím samu sebe? Co byste udělali vy na mém místě?