Můj syn mi nabídl peníze za úklid jeho bytu. Cítím se zrazená. Co se stalo s rodinou?

„Mami, mohl bys mi příští týden přijít uklidit byt? Zaplatím ti za to.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Seděla jsem u starého kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a Matěj stál naproti mně, nervózně si pohrával s klíči od auta. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Vždyť jsem ho vychovala sama, od jeho pěti let, kdy nás opustil jeho otec. Vždycky jsme byli jen my dva – já a Matěj. A teď mi nabízí peníze za to, že mu uklidím byt?

„To myslíš vážně?“ vydechla jsem tiše, ale v hlase se mi třásl vztek i smutek.

Matěj se na mě ani nepodíval. „No… víš, mám toho v práci hodně a nestíhám. A nechci tě zatěžovat zadarmo. Je to fér.“

Fér? To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Kde je ta láska, kde je ta rodina? Vždyť jsem mu prala ponožky, když byl nemocný, vařila polévky, když měl horečku, a teď mám být najednou uklízečka na hodinovou mzdu?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsem pro něj dělala první poslední. Když byl malý, neměli jsme skoro nic. Pamatuju si, jak jsem šila záplaty na jeho kalhoty, aby ve škole nevypadal chudě. Jak jsem si odpírala nové boty, abych mu mohla koupit kolo. Nikdy jsem mu nic nevyčetla. Vždycky jsem říkala: „Rodina si pomáhá.“

Druhý den ráno mi volala sestra Jana. „Co je s tebou? Zníš nějak divně.“

Všechno jsem jí řekla. Chvíli bylo ticho.

„Víš, dneska je jiná doba,“ povzdechla si nakonec Jana. „Možná to Matěj nemyslel zle…“

Ale já věděla své. Vždyť jsme Češi! Tady přece rodina drží pohromadě. Nebo už ani to neplatí?

Celý týden jsem přemýšlela, co udělat. Měla jsem chuť mu zavolat a všechno mu říct – jak mě to bolí, jak se cítím odstrčená a zbytečná. Ale bála jsem se, že ho odeženu ještě víc.

V pátek večer přišel Matěj na návštěvu. Přinesl mi kytku a lahev vína. Sedli jsme si do obýváku.

„Mami… promiň, jestli tě to nějak urazilo,“ začal opatrně.

„Proč jsi mi to vlastně nabídl?“ zeptala jsem se přímo.

Matěj sklopil oči. „Víš… já vím, že jsi mi vždycky pomáhala. Ale nechci tě využívat. Přijde mi fér ti za to zaplatit.“

„Ale já nejsem tvoje uklízečka! Jsem tvoje máma!“ vyhrkla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Matěj mlčel. Pak vstal a objal mě. „Já vím… promiň… Já jen… já už nevím, jak se to dneska dělá správně.“

Seděli jsme dlouho v tichu. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet.

Od té doby mezi námi visí něco nevyřčeného. Matěj už o úklidu nemluví, ale já cítím, že se něco změnilo. Jako by mezi námi vyrostla zeď.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – jak málo spolu mluvíme, jak často je Matěj ponořený do práce nebo mobilu. Když přijde na návštěvu, většinou jen rychle vypije kávu a zase spěchá pryč.

Jednou večer jsem seděla sama u televize a dívala se na staré fotky. Na jedné je Matěj jako malý kluk – směje se na mě s rozbitým kolenem a v ruce drží lízátko. Tehdy jsme byli šťastní i bez peněz.

Teď mám pocit, že peníze všechno kazí. Že místo lásky a blízkosti mezi námi stojí účtenky a kalkulace.

Někdy si říkám: Je to moje vina? Měla jsem ho víc učit o rodině? Nebo je to prostě dnešní doba?

V obchodě slyším dvě ženy bavit se o tom, jak jejich děti platí za všechno – za hlídání vnoučat, za úklid, za vaření. Prý je to normální.

Ale pro mě to normální není.

Možná jsem staromódní. Možná bych měla být ráda, že mi Matěj chce pomoct aspoň takhle. Ale já bych radši uklízela zadarmo a slyšela od něj obyčejné: „Děkuju, mami.“

Nebo aspoň viděla v jeho očích tu lásku, kterou jsem mu celý život dávala.

Co myslíte vy? Je chyba ve mně? Nebo už rodina opravdu nic neznamená?