Můj syn zradil rodinu: Pět let bolesti a neodpuštění

„Jak jsi to mohl udělat, Tomáši? Jak jsi mohl opustit Kláru a ty děti?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco on stál u dřezu a mlčky si mnul ruce. Jeho pohled byl prázdný, možná provinilý, ale já v tu chvíli viděla jen cizince. Můj syn, kterého jsem vychovala k úctě a lásce, stál přede mnou jako někdo, koho jsem nepoznávala.

Bylo to před pěti lety. Klára tehdy kojila jejich dvojčata – malého Filípka a Aničku. Byla vyčerpaná, ale šťastná. Všichni jsme byli. Jenže Tomáš už tehdy žil dvojí život. Zatímco Klára v noci vstávala k dětem, on si psal zprávy s Lucií, mladou kolegyní z práce. Když jsem to zjistila, měla jsem chuť ho vyhodit z domu. Ale byl to můj syn. Můj jediný syn.

Pamatuji si ten den, kdy mi Klára volala v slzách. „On mě podvádí, paní Novotná. Já už nemůžu dál.“ Její hlas byl zlomený a já cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem ji měla ráda jako vlastní dceru. Byla skromná, pracovitá, nikdy si nestěžovala. A teď tu byla sama s dvěma miminky a Tomáš… Tomáš už byl duchem jinde.

„Mami, já vím, že jsem to pokazil,“ řekl mi tehdy Tomáš tiše. „Ale já Lucii miluju.“

„A co děti? Co Klára? To pro tebe nic neznamenají?“

Mlčel. A já pochopila, že už ho nezajímá nic kromě té nové ženy.

Rozvod proběhl rychle. Klára se odstěhovala k rodičům do Pardubic, Tomáš zůstal v Praze s Lucií. Děti vídal jednou za čtrnáct dní – někdy ani to ne. Každý víkend jsem čekala, že přijde a bude litovat, že se omluví, že pochopí, co způsobil. Ale místo toho mi začal vodit Lucii domů. „Mami, dej jí šanci,“ prosil mě. Jenže já nemohla. Viděla jsem v ní jen příčinu všeho zla.

Jednou přišla Lucie sama za mnou do kuchyně. „Paní Novotná, já vím, že mě nemáte ráda. Ale Tomáš je se mnou šťastný.“

„Šťastný?“ vyprskla jsem hořce. „A jeho děti? Ty jsou šťastné?“

Lucie sklopila oči a odešla. Od té doby už se mnou nemluvila.

Každé Vánoce byly horší než ty předchozí. Dřív jsme seděli všichni u jednoho stolu – Tomáš, Klára, děti i já s manželem. Teď je stůl poloprázdný. Filípek a Anička rostou beze mě, protože Klára nechce, abych se s nimi vídala – prý by to bylo pro ně matoucí. Chápu ji, ale bolí mě to.

Tomáš se snaží žít nový život. S Lucií plánují svatbu, chtějí vlastní dítě. Ale já… já nejsem schopná zapomenout na to, co udělal. Každý den si kladu otázku: Kde jsem udělala chybu? Vychovala jsem ho špatně? Nebo je prostě takový svět?

Nedávno mi Tomáš volal: „Mami, prosím tě, pojď na večeři s námi oběma. Chci, abys poznala Lucii jinak.“

„Nechci ji poznat jinak,“ odpověděla jsem tvrdě. „Chci zpátky svou rodinu.“

Zavěsil a od té doby se mnou skoro nemluví.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím o tom všem znovu a znovu. Vidím před sebou Klářiny uplakané oči, slyším smích svých vnoučat na starých videích a cítím prázdnotu tam, kde dřív bylo teplo rodiny.

Možná jsem tvrdohlavá. Možná bych měla odpustit – kvůli sobě i kvůli Tomášovi. Ale jak mám odpustit něco takového? Jak mám přijmout ženu, která rozbila naši rodinu?

Říkají mi známí: „Musíš jít dál.“ Ale jak? Jak mám jít dál, když každý den cítím tu samou bolest?

Možná mi poradíte vy: Je možné odpustit vlastnímu dítěti takovou zradu? Nebo je lepší žít s pravdou a nikdy nezapomenout?