Museli jsme vyměnit zámky, abychom tchyni udrželi venku

„Tomáši, už zase tu byla! Podívej, nechala na stole koláč a vzkaz, že mám víc uklízet. Já už to nevydržím!“ křičela jsem na manžela hned, jak vešel do bytu. Byl únorový večer, venku tma a v našem malém bytě v Nuslích bylo dusno. Tomáš si jen povzdechl a sundal si kabát. „Kláro, prosím tě, je to moje máma…“ začal tiše, ale já ho přerušila: „Tvoje máma nemá klíče od našeho bytu! Nebo snad má?“

Mlčel. To ticho bylo horší než hádka. Věděla jsem, že tohle není poprvé. Jeho matka, paní Věra, byla vždycky přesvědčená, že její syn si zaslouží víc. Že by měl žít v domě s bazénem, jezdit na dovolené do Chorvatska dvakrát ročně a hlavně – oženit se s někým, kdo mu to všechno zajistí. Já? Já jsem byla jen Klára z paneláku, dcera zdravotní sestry a řidiče tramvaje.

Když jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole, byla jsem šťastná. On byl chytrý, vtipný a nikdy mu nevadilo, že nemám peníze na drahé dárky nebo že nosím kabát po sestřenici. Ale jeho matka mě nikdy nepřijala. Na svatbě mi podala ruku tak ledově, že jsem měla pocit, že mi omrzne prst.

První roky jsme to zvládali. Věra nás navštěvovala jednou za měsíc a vždycky přinesla něco „na zub“ – a k tomu spoustu rad, jak bych měla vařit lépe nebo jak bych měla Tomášovi vyžehlit košile. Ale pak přišla pandemie a ona začala chodit častěji. Prý aby nám pomohla. Ve skutečnosti ale kontrolovala každý kout našeho bytu.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla ji v ložnici. Přerovnávala mi spodní prádlo. „Klárko, tyhle kalhotky už jsou děravé, vyhoď je,“ řekla mi bez mrknutí oka. Cítila jsem ponížení i vztek. Tomáš se mi snažil vysvětlit, že jeho máma to myslí dobře. Ale já věděla své.

Situace se vyhrotila loni na podzim. Věra začala Tomášovi posílat inzeráty na byty v luxusních čtvrtích Prahy. „Podívej se na tu krásu! Kdybys měl jinou ženu…“ psala mu do SMS zpráv. Jednou jsem tu zprávu omylem přečetla. Rozbrečela jsem se.

Začali jsme se hádat. Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny – miloval mě, ale nedokázal matce říct ne. Já jsem byla zoufalá. Chtěla jsem dítě, ale bála jsem se, že s takovou tchyní bych nikdy neměla klid.

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že někdo vyměnil závěsy v kuchyni. Byly růžové s krajkou – přesně jako u Věry doma. Zavolala jsem Tomášovi: „Tohle už je moc! Má tvoje máma klíče?“ Přiznal se. Dal jí je „jen na hlídání květin“, když jsme byli na víkendu u kamarádů v Brně.

Toho večera jsem poprvé řekla nahlas: „Buď ona, nebo já.“ Tomáš mlčel dlouho. Pak mě objal a řekl: „Promiň.“

Druhý den jsme šli do železářství a koupili nové zámky. Bylo mi úzko – věděla jsem, že tímhle krokem rozbijeme něco nenávratně. Když jsme staré klíče hodili do popelnice, Tomáš vypadal zlomeně.

Věra to zjistila hned další den. Stála před našimi dveřmi s taškou plnou buchet a bouchala tak dlouho, až sousedka zavolala policii. Křičela na celý dům: „Tohle mi uděláš? Vždyť já tě vychovala!“

Následující týdny byly peklo. Tomášovi volala každý den, vyhrožovala mu infarktem i tím, že si něco udělá. Já jsem měla výčitky svědomí – ale zároveň jsem cítila úlevu.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou řekl: „Víš, Kláro… Moje máma celý život snila o tom, že budu žít jinak než ona. Že budu mít všechno, co ona neměla.“

Podívala jsem se mu do očí: „A co chceš ty?“

Chvíli mlčel a pak zašeptal: „Chci klid.“

Od té doby se snažíme žít svůj život podle sebe. Věra s námi nemluví už půl roku. Někdy mám pocit viny – ale zároveň vím, že jsme udělali správnou věc.

Někdy si říkám: Je možné být šťastný i za cenu toho, že ztratíte část rodiny? A kde je hranice mezi loajalitou k rodičům a ochranou vlastního štěstí? Co byste udělali vy?