„Nakup si sám a vař si, já už tě živit nebudu,“ řekla jsem manželovi. Co všechno se musí stát, než žena přestane být služkou?

„Nakup si sám a vař si, já už tě živit nebudu,“ pronesla jsem tiše, ale pevně, zatímco jsem stála u kuchyňské linky a v ruce svírala mokrý hadr. Petr seděl u stolu, zíral do mobilu a ani nezvedl oči. Naše dcera Anička právě dojedla večeři a s tichým cinknutím položila vidličku na talíř. Vzduch v kuchyni zhoustl.

„Cože?“ ozval se Petr, tentokrát už s pohledem upřeným na mě. „To jako myslíš vážně?“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích mu blýskalo. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co jsme se o tom bavili, ale tentokrát jsem to myslela vážněji než kdy dřív.

„Ano, myslím to naprosto vážně. Už mě nebaví dělat ti služku. Přijdeš domů, hodíš tašku na zem, sedneš si k televizi nebo k mobilu a čekáš, že všechno bude hotové. Já mám taky práci, taky jsem unavená. Ale ty to nevidíš.“

Petr prudce vstal a židle za ním zaskřípala o dlažbu. „Takže teď budeš dělat scény před Aničkou? To je fakt skvělý příklad.“

Anička se stáhla do kouta a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nechtěla jsem hádku před dcerou, ale zároveň jsem už nemohla dál mlčet. Poslední měsíce jsem byla jen stínem sama sebe – práce v kanceláři, domácnost, úkoly s Aničkou, vaření, praní… Petr si nevšiml ničeho. Nebo spíš nechtěl všimnout.

„Mami…“ ozvala se Anička tiše. „Můžu jít do pokoje?“ Přikývla jsem a sledovala, jak mizí za dveřmi. Pak jsem se obrátila zpět k Petrovi.

„Víš co? Já už nemůžu. Každý den je to stejné. Ty přijdeš z práce a myslíš si, že máš hotovo. Ale já jedu druhou směnu doma. Kdy jsi naposledy vysál? Kdy jsi naposledy koupil něco k jídlu? Nebo uvařil?“

Petr se zamračil a začal chodit po kuchyni sem a tam. „Já makám celej den! Ty máš v práci pohodičku, sedíš u počítače a pak si stěžuješ!“

Ta slova mě bodla jako nůž. „Ty vůbec nevíš, co dělám! Myslíš si, že když nepracuju rukama, tak to není práce? Víš vůbec, kolik toho zvládnu za den? A ještě doma všechno na mně!“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je to jeho obranný mechanismus – když už nemá argumenty, stáhne se do sebe.

Ten večer jsme spolu nepromluvili ani slovo. Petr si vzal deku a odešel spát na gauč do obýváku. Já seděla v kuchyni a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsme byli tým – nebo jsem si to aspoň myslela.

Ráno bylo ticho dusivé. Petr odešel do práce dřív než obvykle a Anička se mě bála na něco zeptat. Cítila jsem se provinile kvůli ní, ale zároveň jsem věděla, že musím něco změnit.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení.

„Co je s tebou?“ zeptala se opatrně.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana jen pokývala hlavou.

„Víš, že nejsi jediná? Můj manžel je úplně stejný. A když mu něco řeknu, tak je uražený jak malý kluk.“

To mě trochu uklidnilo – nejsem v tom sama. Ale zároveň mě to rozčílilo. Proč je tohle v Česku pořád normální? Proč tolik mužů bere domácnost jako ženskou záležitost?

Když jsem přišla domů, Petr už tam byl. Seděl u stolu s letákem z Lidlu a vypadal nejistě.

„Hele… já teda dneska nakoupím,“ řekl tiše.

Bylo to poprvé za několik let, co něco takového navrhl sám od sebe.

„Dobře,“ odpověděla jsem klidně. „A taky bys mohl dneska uvařit.“

Petr se zatvářil nejistě, ale nakonec přikývl.

Večer byla večeře jednoduchá – špagety s kečupem. Ale bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsme jedli všichni tři spolu bez napětí.

Nebylo to dokonalé řešení. Petr měl pořád sklony sklouznout zpátky do starých kolejí a já musela několikrát připomenout, že domácnost je nás obou. Ale něco se změnilo – aspoň trochu.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen v Česku prožívá totéž? Kolik z nás musí křičet nebo plakat, aby nás někdo slyšel? A proč je pořád tak těžké říct: „Dost!“?