Naše dcera se nám vzdaluje: Příběh matky, která ztratila kontakt s vlastním dítětem

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Tátovi je šedesát a ty mu ani nezavoláš?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v očích pálily slzy. Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Mami, už jsme to řešily. Nemůžeme přijet, máme toho moc.“

Zavěsila jsem a zůstala stát v kuchyni, kde voněla bábovka, kterou jsem pekla speciálně pro ni. Vždycky ji měla nejradši. Teď už ani nevím, jestli si pamatuje, jak chutná. Manžel Petr přišel tiše za mnou a položil mi ruku na rameno. „Nech to být, Jano. Je dospělá. Má svůj život.“

Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Klára byla vždycky moje holčička – citlivá, laskavá, ochotná pomáhat. Vzpomínám si, jak jsme spolu chodily na procházky do Stromovky, jak jsme pekly cukroví na Vánoce a smály se u toho tak, že nám tekly slzy. Kde je ta holka teď?

Všechno se změnilo, když si vzala Tomáše. Už od začátku jsem z něj měla špatný pocit. Byl tichý, uzavřený, pořád jenom kritizoval – jídlo, které jsem uvařila, způsob, jakým jsme zařídili byt, dokonce i to, jak mluvíme. Klára se mi smála, že jsem přecitlivělá. „Mami, Tomáš je jenom upřímný,“ říkala.

Ale po svatbě se začala měnit i ona. Přestala volat jen tak, přestala jezdit na nedělní obědy. Když už přijeli, Tomáš seděl u stolu s mobilem v ruce a Klára byla nervózní, pořád sledovala čas. Jednou jsem ji slyšela v koupelně plakat. Když jsem se jí ptala, co se děje, jen zavrtěla hlavou: „Nic, mami. Jsem jen unavená.“

Před měsícem jsme slavili Petrovy šedesátiny. Pozvali jsme celou rodinu – sestru Hanu s manželem, bratrance Pavla s dětmi… Jen Klára chyběla. Psala mi den předem: „Omlouvám se, mami, Tomáš má pracovní víkend a já musím být doma.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdné místo vedle sebe. Všichni se snažili být veselí, ale já cítila jen prázdnotu a vztek. Po oslavě jsem jí napsala dlouhou zprávu – možná až moc emotivní. Odpověděla jednou větou: „Mrzí mě to.“

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Klára už nechodí s kamarádkami ven, nejezdí na víkendy k babičce na chalupu. Když jí volám, často slyším Tomášův hlas v pozadí: „Kdo to zase je?“ A ona rychle končí hovor.

Jednou jsem ji potkala náhodou v obchodě na Letné. Vypadala unaveně a pohuble. Objala mě jen letmo a pořád se rozhlížela kolem sebe. „Musím běžet,“ řekla a zmizela mezi regály.

Začala jsem mít strach. Co když jí Tomáš zakazuje kontakt s námi? Co když ji ovládá? Nebo je to všechno moje vina? Možná jsem byla moc přísná matka? Nebo jsem ji dusila svou láskou?

Petr mě uklidňuje: „Nech ji žít svůj život. Třeba přijde čas, kdy se vrátí.“ Ale já nemůžu jen tak čekat. Každý večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím o tom, co bych jí řekla, kdyby přišla domů.

Jednou večer mi zavolala sestra Hana: „Jano, slyšela jsem od Pavla, že Klára prý hledá novou práci. Možná je nešťastná.“

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem jí napsala zprávu: „Klárko, kdybys cokoliv potřebovala… Jsme tu pro tebe.“ Odpověď nepřišla.

Někdy mám chuť jet za ní domů a prostě zazvonit. Ale bojím se Tomášovy reakce – a bojím se i toho, že by mě Klára odmítla přímo do očí.

Nedávno mi kamarádka Lenka řekla: „Jano, musíš ji nechat jít. Děti nejsou naše majetek.“ Ale jak mám nechat jít vlastní krev?

Dnes večer sedím u stolu s Petrem a mlčky pijeme čaj. Venku prší a já myslím na to malé děvčátko s copánky, které mi kdysi slíbilo: „Mami, nikdy tě neopustím.“

Možná je to všechno součást života – děti dospívají a odcházejí. Ale proč to tolik bolí? Udělala bych něco jinak? Nebo je to prostě osud?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah s vlastní dcerou za každou cenu? Nebo ji mám opravdu nechat jít?