Naše dcera se nám vzdaluje: Příběh matky, která ztratila kontakt s vlastním dítětem

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Ani na tatínkovy šedesátiny nepřijdeš?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v očích pálily slzy. V kuchyni voněla bábovka, kterou jsem pekla podle receptu mojí maminky – vždycky ji měla Lucie nejradši. Teď však stála na stole, nedotčená, a já cítila jen prázdnotu.

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Máme s Petrem plány. Slíbila jsem mu, že pojedeme k jeho rodičům na chalupu,“ odpověděla mi dcera hlasem, který byl chladný a odměřený. Jako by to ani nebyla ona. Kde je ta holka, která mi v patnácti šeptala do ucha všechna svá tajemství?

Položila jsem telefon a zhluboka se nadechla. Můj muž Milan mě objal kolem ramen. „Nech ji být, Aleno. Je dospělá. Má svůj život.“ Ale já nemohla jen tak přestat. Vždyť ještě před dvěma lety jsme spolu chodily na procházky do Stromovky, smály se nad starými fotkami a plánovaly společné dovolené. Pak přišel Petr.

Od začátku jsem cítila, že s ním není něco v pořádku. Byl tichý, uzavřený, nikdy se nesmál mým vtipům. Když k nám poprvé přišel na večeři, odmítl knedlíky a místo toho si přinesl vlastní krabičku s jídlem. Lucie se tomu smála, ale mě to urazilo. „To je dneska moderní,“ říkala mi. Jenže od té doby se začala měnit.

Začalo to nenápadně. Přestala chodit na rodinné oslavy, omlouvala se prací nebo únavou. Když jsem jí volala, zvedala telefon čím dál méně často. A když už jsme spolu mluvily, byla nervózní a pořád někam spěchala. Milan říkal, že je to normální – mladí mají jiné priority. Ale já jsem cítila, že za tím je něco víc.

Jednou jsem ji navštívila neohlášeně v jejich bytě na Vinohradech. Petr otevřel dveře a tvářil se překvapeně. „Lucie není doma,“ řekl stroze a ani mě nepozval dál. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Když jsem pak Lucii volala, byla rozrušená: „Mami, nemůžeš chodit bez ohlášení! Máme s Petrem svoje pravidla.“ Pravidla? Jaká pravidla? Vždyť jsme byli vždycky rodina!

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Lucie najednou nosila jiné oblečení – žádné barvy, jen šedou a černou. Přestala si lakovat nehty, i když dřív měla ráda červenou. Přestala jezdit na kole, přestala chodit na jógu s kamarádkami. Všechno bylo najednou „nepraktické“ nebo „ztráta času“. Když jsem jí to jednou řekla, rozplakala se: „Mami, já už nejsem ta holka, co dřív.“

Milan se snažil být nestranný. „Možná je jen unavená z práce,“ říkal mi večer v posteli. Ale já věděla své. Petr ji ovlivňuje. Vždyť i naši známí si toho všimli! Na poslední rodinné oslavě seděla Lucie celou dobu u stolu s mobilem a Petr jí každých deset minut psal zprávy.

Jednou jsem to už nevydržela a řekla jí to přímo: „Lucie, proč jsi taková? Co ti Petr říká? Proč jsi pořád smutná?“ Rozplakala se a utekla z bytu. Od té doby jsme spolu skoro nemluvily.

Přátelé mi říkají: „Aleno, nech ji být! Je dospělá, má svůj život.“ Ale jak mám přestat být matkou? Jak mám přestat milovat svoje dítě? Každý večer sedím u okna a čekám na zprávu nebo telefonát. Nic nepřichází.

Nedávno mi Milan řekl: „Možná bychom měli pozvat Petra na večeři a zkusit to znovu.“ Ale já už nevím, jestli mám sílu předstírat úsměvy a tvářit se, že je všechno v pořádku.

Včera jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Taky jsme si tím prošli,“ řekla mi tiše. „Naše Klára se po svatbě úplně změnila. Ale časem se všechno spraví.“ Jenže co když ne? Co když už nikdy nebudeme rodina jako dřív?

Dnes je tatínkova oslava a Lucie nepřišla. Sedíme u stolu jen my dva s Milanem a staré fotografie na stěně připomínají časy, kdy jsme byli šťastní.

Možná jsem udělala chybu já – možná jsem byla příliš přísná nebo příliš starostlivá. Možná jsem měla víc naslouchat a méně soudit. Ale jak mám teď najít cestu zpátky?

Řekněte mi – je to opravdu jen otázka času? Nebo jsme o naši dceru přišli navždy? Co byste dělali na mém místě?