Návrat do města, které jsem opustil: Setkání, které změnilo vše
„Proč jsi vůbec přijel?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vystoupil z autobusu na náměstí v Novém Městě. Ten hlas bych poznal mezi tisíci. Otočil jsem se a spatřil Kláru – tu Kláru, kterou jsem kdysi miloval víc než život, a kterou jsem před čtrnácti lety nechal stát uprostřed louky s očima plnýma slz.
Zamrazilo mě. „Ahoj, Kláro,“ vydechl jsem a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažil zapomenout. Ale některé věci člověk prostě nezapomene.
„Nemysli si, že tě tu někdo vítá s otevřenou náručí,“ pokračovala tvrdě a já si všiml, jak pevně svírá kabelku. „Tvoje máma je na tom špatně. To je jediné, proč tě tu trpíme.“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu. Máma mi volala před týdnem – poprvé po letech – a její hlas byl slabý, zlomený. „Měla bys přijet, Tomáši. Táta už tu není a já… už nemám moc času.“
Teď stojím na náměstí, kde se za těch čtrnáct let změnilo jen málo. Stejné domy, stejný zápach z pekárny, stejný pocit provinění v žaludku. Jen já jsem jiný – nebo si to aspoň namlouvám.
Klára mě míjí bez dalšího slova a já jdu pomalu k domu, kde jsem vyrůstal. Cestou potkávám starého pana Novotného, který mi kdysi půjčoval rybářský prut. „Tomáši! To je doba! Už jsi byl u mámy?“ ptá se a jeho pohled je směsicí zvědavosti a výčitky.
„Jdu tam právě teď,“ odpovídám a cítím, jak se mi stahuje hrdlo.
Dům je tichý, až na tiché kašlání z ložnice. Máma leží na posteli, vypadá menší než kdy dřív. „Tomášku…“ usměje se slabě. „Jsem ráda, že jsi přijel.“
Sedím u její postele celé hodiny. Vypráví mi o lidech z města – kdo zemřel, kdo se rozvedl, kdo má děti. Ale mezi řádky cítím otázku: Proč jsi odešel? Proč jsi nás nechal?
Večer jdu do hospody U Tří lip. Všichni na mě zírají. Někteří kývnou hlavou, jiní si šeptají. U baru sedí Petr – můj bývalý nejlepší kamarád. „Tak ses uráčil vrátit,“ pronese ironicky.
„Musel jsem,“ odpovídám tiše.
„To jsme si všichni mysleli před čtrnácti lety taky,“ odsekne.
V noci nemůžu spát. V hlavě mi běží vzpomínky: jak jsme s Klárou seděli u potoka a plánovali společný život; jak jsem utekl do Prahy za prací a nechal ji tady samotnou; jak mi psala dopisy, které jsem nikdy neotevřel.
Ráno potkám Kláru u obchodu. Má s sebou malou holčičku – její dceru Aničku. Holčička má stejné oči jako já v dětství. Na okamžik mě napadne šílená myšlenka…
„To je tvoje?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet.
Klára zbledne. „Nech toho, Tomáši,“ řekne tiše a rychle odchází pryč.
Celý den přemýšlím nad tím pohledem. Večer jdu za Klárou domů. Otevře mi její maminka – paní Dvořáková – a v očích má slzy.
„Nech ji být, Tomáši,“ prosí mě. „Už jsme si toho prožily dost.“
Ale já musím znát pravdu.
Klára mě nakonec pustí dovnitř. Sedíme naproti sobě v kuchyni, mezi námi hrnek studeného čaje.
„Proč jsi odešel?“ ptá se najednou.
Nevím, co říct. „Bál jsem se… že tu zůstanu navždy. Že nikdy nic nedokážu.“
Klára mlčí dlouho. „A co my? Byli jsme ti tak málo?“
Cítím slzy v očích. „Byli jste všechno… právě proto jsem utekl.“
Pak mi řekne pravdu o Aničce: není moje dcera, narodila se až roky po mém odchodu. Ale i tak cítím tíhu viny za všechno, co jsem způsobil.
Další dny trávím u mámy a pomalu si získávám zpět důvěru lidí ve městě. Pomáhám v obchodě, opravuji ploty, chodím s Petrem na ryby jako kdysi.
Jednou večer sedíme s Klárou na lavičce u potoka.
„Myslíš, že člověk může dostat druhou šanci?“ ptám se jí.
Klára se usměje smutně: „Možná… ale musíš ji nejdřív dát sám sobě.“
Dívám se na hvězdy nad malým městem a přemýšlím: Je možné napravit staré chyby? A co byste udělali vy na mém místě?