Návrat domů: Když se rodina rozpadá kvůli jednomu rozhodnutí

„Proč jsi to udělala, Lucie? Proč ses musela vrátit zrovna teď?“ křičela na mě moje sestra Jana, zatímco jsem stála ve dveřích našeho bytu na pražském Žižkově, s kufrem v jedné ruce a srdcem sevřeným úzkostí v druhé. Její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. V tu chvíli jsem věděla, že můj návrat domů nebude tak jednoduchý, jak jsem si představovala.

Před měsícem jsem přišla o práci v malé reklamní agentuře. Můj přítel Petr se se mnou rozešel a já neměla kam jít. Byla jsem na dně. Jana mi tehdy po telefonu řekla: „Přijeď, Luci, jsme přece rodina.“ Jenže když jsem skutečně stála ve dveřích, její pohled byl ledový. Vedle ní stál její manžel Tomáš, který se na mě ani nepodíval.

První dny byly napjaté. Snažila jsem se být neviditelná – chodila jsem po špičkách, vařila jsem večeře a uklízela, abych jim to nějak vynahradila. Ale napětí mezi Janou a Tomášem rostlo. Slyšela jsem je hádat se za zavřenými dveřmi ložnice. „Tohle je tvá sestra, ne moje! Já už takhle dál nemůžu!“ slyšela jsem Tomáše jednoho večera křičet.

Jednou večer, když jsem si v kuchyni potichu vařila čaj, přišla Jana a posadila se ke stolu. „Víš, Tomáš chce podat žádost o rozvod,“ řekla tiše. „Říká, že už to mezi námi není ono. Že od té doby, co jsi tady, je všechno jinak.“

Zůstala jsem sedět jako přimražená. „To přece není moje vina…“ zašeptala jsem.

Jana mě přerušila: „Kdybys nepřišla, možná by se to nestalo.“ Její slova mě bodla do srdce. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domově.

Další dny byly peklo. Tomáš se mi vyhýbal, Jana byla uzavřená do sebe. Jednou večer jsem slyšela, jak Tomáš balí kufr. „Odcházím k rodičům,“ řekl Janě bez emocí. „Až si to rozmyslíš, dej vědět.“ Dveře za ním práskly a já slyšela Janu tiše plakat.

Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. „Jani, promiň… Kdybych věděla, že to takhle dopadne…“

Odtáhla se ode mě: „Ty nikdy nic nevíš! Vždycky přijdeš a všechno rozbiješ!“ Její slzy byly jako ledová sprcha.

Začala jsem si vyčítat každý krok. Proč jsem se sem vůbec vracela? Měla jsem zůstat někde na ubytovně nebo u kamarádky. Ale Jana byla vždycky ta silnější z nás dvou – ta, která měla všechno pod kontrolou. Já byla ta slabší, která potřebovala pomoc.

Jednoho rána mi Jana oznámila: „Musíš si najít jiné bydlení. Tomáš se vrátí jenom tehdy, když tady nebudeš.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a dívala se na ni: „A co já? Kam mám jít?“

„To už není můj problém,“ řekla tvrdě a odešla do ložnice.

Začala jsem obvolávat kamarády a hledat podnájem. Nikdo neměl místo. Nakonec mi nabídla gauč moje bývalá spolužačka Martina z gymplu – v malém bytě na Smíchově. Sbalila jsem si věci a naposledy prošla bytem, kde jsme s Janou vyrůstaly. Každý kout mi připomínal dětství – společné Vánoce, hádky o koupelnu, smích u televize.

Když jsem odcházela, Jana stála ve dveřích. „Doufám, že teď už bude klid,“ řekla bez emocí.

Cestou tramvají na Smíchov mi tekly slzy po tvářích. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je opravdu všechno moje vina. Byla jsem jen zoufalá sestra hledající pomoc… nebo vetřelec, který rozbil rodinu?

U Martiny na gauči jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi zněla Janina slova: „Vždycky přijdeš a všechno rozbiješ.“

Začala jsem chodit na brigády – roznášela letáky, pomáhala v kavárně. Každý den byl boj o přežití i o vlastní hodnotu. Občas mi Jana napsala strohou zprávu: „Tomáš je zpátky.“ Nikdy už ale nenapsala: „Chybíš mi.“

Jednou večer jsme s Martinou seděly u vína a ona se mě zeptala: „Myslíš si opravdu, že jsi za to všechno mohla?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Možná ano… možná ne. Možná už mezi Janou a Tomášem bylo něco špatně dávno předtím.

Teď sedím u okna v malém bytě na Smíchově a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím nad tím, jestli má rodina ještě někdy bude jako dřív. Jestli mi Jana někdy odpustí… nebo jestli bych měla odpustit sama sobě.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah se sestrou za každou cenu? Nebo je lepší nechat minulost být a začít znovu?