„Navrhla jsem rozdělit police v lednici“: Vztek paní Jany – Ani na koleji nikdy nesdílela

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Já jsem tady celý život a nikdy jsem nemusela dělit lednici s nikým, ani na koleji!“ Tchyně Jana stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči rozšířené vztekem. Petr, můj muž, se krčil za stolem a dělal, že hledá něco v mobilu. Malá Eliška seděla v jídelní židličce a nevinně žmoulala rohlík, netušíc, že právě teď se v naší domácnosti odehrává další z nekonečných bitev.

Všechno to začalo tím, že jsem si dovolila navrhnout něco tak prostého – rozdělit police v lednici. Už mě nebavilo hledat jogurty za zavařeninami, které tam Jana schovává už od loňského léta, nebo nacházet naše máslo přestěhované do šuplíku s uzeninami. Každý den jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním domově. Ale co jsem čekala? Že Jana řekne: „To je skvělý nápad, Lucie!“? Samozřejmě že ne.

„Mami, prosím tě…“ zkusil Petr opatrně, ale Jana ho přerušila mávnutím ruky. „Tady se vždycky všechno dělalo společně! A jestli ti vadí moje jídlo, tak si ho dej do svého pokoje!“

Zhluboka jsem se nadechla. „Jano, nejde o to, že by mi vadilo tvoje jídlo. Jen bych ráda měla přehled o tom, co máme a kde to je. S malou je to někdy náročné…“

Jana protočila oči. „To jsou ty dnešní mladý! Všechno musí být rozdělený, všechno musí být podle nich! Když jsem byla mladá já, bydlelo nás šest v jednom bytě a nikdy jsme se nehádali kvůli máslu!“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale kam bych šla? Petr vydělává sotva na nájem a já s knihovnickým platem bychom si mohli dovolit možná tak garsonku někde na okraji města. Navíc Eliška potřebuje babičku – aspoň jsem si to vždycky říkala. Jenže poslední dobou mám pocit, že babička potřebuje hlavně mít poslední slovo.

Ten den skončil tichým dusnem. Jana práskla dveřmi od ložnice a Petr mi večer šeptal do vlasů: „Promiň… Ona je prostě taková.“

Ale další dny byly ještě horší. Jana začala schovávat svoje jídlo do igelitových tašek a psát na ně fixou „NEBRAT!“. Do polévky nám jednou nasypala tolik majoránky, že to nešlo jíst – prý omylem. A když jsem si dovolila koupit dražší šunku pro Elišku, slyšela jsem za zády: „No jo, když má někdo peníze na rozhazování…“

Jednou večer jsem zaslechla Janin rozhovor s její sestrou po telefonu: „Ona by nejradši všechno přestavěla! Pořád něco mění! Já už nevím, co mám dělat…“

Cítila jsem se jako vetřelec. Jako někdo, kdo narušuje starý řád. Ale copak je špatné chtít trochu klidu a pořádku? Copak je špatné chtít mít doma místo pro sebe a svou rodinu?

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív. Jana seděla u stolu a plakala. Byla sama. Chvíli jsem stála ve dveřích a nevěděla, co říct. Nakonec jsem si sedla naproti ní.

„Jano… nechci ti brát domov. Jen bych ráda, abychom tu mohly být obě spokojené.“

Podívala se na mě červenýma očima. „Já vím… Já jen… Já už nikoho jiného nemám. Když jste přišli sem, myslela jsem, že to bude jako dřív. Že tu bude živo. Ale teď mám pocit, že mi všechno mizí pod rukama.“

Najednou jsem pochopila. Nešlo o lednici. Nešlo o máslo ani o šunku. Šlo o strach ze samoty, o pocit ztráty kontroly nad vlastním životem.

Od té doby jsme začaly spolu víc mluvit. Nešlo to hned – pořád máme svoje dny, kdy se pohádáme kvůli hloupostem. Ale když dneska otevřu lednici a vidím tam svoje jogurty vedle Janiných zavařenin, už mě to tolik nerozčiluje.

Někdy si říkám: Je vůbec možné najít v jedné domácnosti rovnováhu mezi generacemi? Nebo jsme odsouzení k věčným bojům o každý kousek prostoru?