„Nebudu sázet příliš. Vím, že mě neopustíš. Tvoje svědomí ti nedovolí být líný“

Jaroslav seděl na verandě, popíjel ranní kávu a díval se na rozlehlou zahradu. Slunce právě začínalo vycházet a vrhalo zlatavý odstín na rosou pokrytou trávu. Hluboce si povzdechl, věděl, co ho ten den čeká. Jeho žena, Zuzana, byla letos neústupná v tom, že chtěla založit zeleninovou zahradu, a dnes byl ten den, kdy měli začít.

„Jaroslave, jsi připravený?“ zavolala Zuzana z domu. Objevila se ve dveřích, ruce v bok a odhodlaný výraz ve tváři.

„Opravdu to musíme dělat?“ zeptal se Jaroslav a snažil se skrýt svou neochotu. „Mohli bychom jen zasít trávu a užívat si prostor. Proč se obtěžovat s tím vším?“

Zuzana zavrtěla hlavou. „Víš, jak moc miluji čerstvou zeleninu. Navíc je to dobré cvičení a udržuje nás to v pohybu.“

Jaroslav věděl, že nemá smysl dál diskutovat. Zuzana byla vždy ta energičtější a odhodlanější z nich dvou. Dopil kávu a vstal, protáhl si záda. „Dobře, tak pojďme na to.“

Strávili následující hodiny oráním půdy, vyznačováním řádků a sázením semínek. Jaroslavovi bolely záda a ruce měl pokryté hlínou. Nemohl si pomoct a přemýšlel o tom, jak by bylo jednodušší mít jen trávník, na kterém by mohli odpočívat.

Jak dny přecházely v týdny, zahrada začala nabývat tvaru. Zuzana byla každé ráno venku, zalévala a plela, zatímco Jaroslav pomáhal, když mohl. Nemohl popřít, že zahrada začínala vypadat působivě, ale stále nemohl setřást pocit, že je to víc práce než užitku.

Jednoho večera, když seděli na verandě a sledovali západ slunce, Jaroslav se obrátil k Zuzaně. „Stále nechápu, proč musíme na té zahradě tak tvrdě pracovat. Mohli bychom teď odpočívat.“

Zuzana se jemně usmála. „Jaroslave, nejde jen o zeleninu. Jde o uspokojení z toho, že něco vypěstujeme vlastníma rukama. Jde o trávení času spolu a vytváření něčeho krásného.“

Jaroslav přikývl, i když nebyl úplně přesvědčený. Oceňoval Zuzaninu vášeň, ale nemohl si pomoct a cítil, že by jejich čas mohl být lépe využit.

Jak léto přecházelo v podzim, zahrada vzkvétala. Sklízeli rajčata, okurky, papriky a další. Zuzana byla nadšená z jejich úrody, ale Jaroslavovo nadšení opadalo. Neustálá údržba ho vyčerpávala.

Jednoho obzvlášť horkého dne koncem srpna se Jaroslav ocitl sám v zahradě. Zuzana odjela na víkend navštívit svou sestru a nechala ho na starosti zalévání a pletí. Stál tam a díval se na řady rostlin a cítil se přemožený.

„Proč to dělám?“ zamumlal si pro sebe. „Tohle jsem nechtěl.“

Zvažoval nechat zahradu tak, jak je, a nechat ji pár dní napospas osudu. Ale pak si představil Zuzanin obličej, když by se vrátila a našla svou milovanou zahradu zanedbanou. Jeho svědomí mu nedovolilo být líný.

S těžkým povzdechem vzal konev a pustil se do práce. Jak přecházel od rostliny k rostlině, nemohl setřást pocit narůstajícího odporu.

Když se Zuzana vrátila tu neděli večer, našla Jaroslava sedícího na verandě, vypadajícího vyčerpaně.

„Děkuji ti za péči o zahradu,“ řekla a políbila ho na tvář.

Jaroslav se nuceně usmál. „Samozřejmě.“

Ale hluboko uvnitř věděl, že tohle není to, co chtěl. Zahrada se stala symbolem jejich rozdílných tužeb a priorit. Zatímco Zuzana nacházela radost a naplnění v ní, Jaroslav se cítil uvězněný neustálými požadavky.

Když se blížila zima a zahrada šla do útlumu, Jaroslav nemohl necítit úlevu. Ale věděl, že na jaře budou zpět u toho znovu. A nebyl si jistý, jak dlouho ještě dokáže předstírat.