Nechápu: Je Michal lakomý, nebo jen netuší, kolik utrácím za jídlo?

„To si děláš srandu, Michale! Zase jsi snědl poslední jogurt a ani ses nezeptal, jestli si ho můžu dát k snídani?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela lednici. Michal seděl na gauči, ponožky na stole, a ani se neotočil od televize. „Promiň, nějak jsem si nevšiml,“ zamumlal a dál hypnotizoval obrazovku.

V tu chvíli mi v hlavě explodovala všechna ta malá zklamání, která jsem poslední měsíce sbírala jako drobky po bytě. Jmenuji se Naďa a s Michalem žiju už půl roku v našem malém bytě v Nuslích. Když jsme se stěhovali, byla jsem plná naděje – nový začátek, společné vaření, večery u filmu. Jenže realita je jiná: já nakupuju, vařím, peru, platím účty a Michal… Michal si občas koupí chleba. Dvakrát. A jednou čaj, když jsem ho o to výslovně požádala.

Moje máma mi vždycky říkala: „Naďo, hlavně si najdi někoho, kdo tě bude respektovat.“ Jenže jak mám vědět, jestli mě Michal nerespektuje schválně, nebo je prostě slepý k tomu, co všechno dělám? Když jsem to zkusila nadhodit u večeře – „Hele, myslíš, že bychom mohli rozdělit nákupy?“ – jen se usmál a řekl: „Jasně, příště něco koupím.“ Jenže žádné příště nikdy nepřišlo.

Začala jsem si psát seznamy výdajů. Každý rohlík, každé máslo, každý prací prášek. Můj diář se plnil čísly a já s každým dalším nákupem cítila větší a větší křivdu. Jednou večer jsem seděla na posteli a počítala drobné v peněžence. Michal přišel domů pozdě a v ruce měl… kytku. „Pro tebe,“ řekl a políbil mě na čelo. Chtěla jsem být dojatá, ale místo toho jsem měla chuť mu tu kytku omlátit o hlavu.

„Víš vůbec, kolik stojí týdenní nákup?“ zeptala jsem se tiše. „Nevím… pětistovku?“ tipnul si. V tu chvíli mi došlo, že žijeme každý v jiném světě. Já počítám každou korunu, on žije v iluzi levného života.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala mámě. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Připadám si jako služka.“ Máma mlčela a pak řekla: „Naďo, musíš mu to říct naplno. Jinak se nic nezmění.“

Tak jsem to zkusila znovu. Večer u večeře – těstoviny s pestem (samozřejmě z mé kapsy) – jsem položila vidličku a řekla: „Michale, potřebuju s tebou mluvit.“

Zvedl oči od talíře. „Co se děje?“

„Mám pocit, že všechno kolem domácnosti je jen na mně. Nakupuju jídlo, platím účty… Ty sis všiml?“

Chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny: „Já myslel, že ti to nevadí. Vždycky jsi taková akční.“

„Vadí mi to! Připadám si jako tvoje máma nebo hospodyně. Chci partnerství, ne službu.“

Poprvé za celou dobu vypadal zaskočeně. „To mě mrzí… Já fakt nevím, kolik to všechno stojí. Nikdy jsme o tom nemluvili doma… Táta všechno platil a máma vařila.“

V tu chvíli mi došlo, že to není jen o penězích. Je to o tom, co jsme se doma naučili – nebo nenaučili. Michal nikdy neviděl svého tátu nakupovat nebo vařit. Já naopak vyrůstala s mámou samoživitelkou, která počítala každou korunu.

„Tak pojďme začít znova,“ navrhla jsem. „Uděláme si rozpočet a budeme nakupovat napůl.“

Souhlasil. Ale změnilo se něco? První týden ano – přišel domů s taškou plnou potravin (samozřejmě koupil samé nesmysly: tři druhy chipsů a pět piv). Ale aspoň se snažil.

Jenže po měsíci bylo všechno zpátky ve starých kolejích. Já nakupuju zeleninu a maso, on občas přinese čokoládu nebo limonádu pro sebe.

Začala jsem být podrážděná kvůli každé maličkosti. Když nechal ponožky na zemi nebo zapomněl vyndat nádobí z myčky, měla jsem chuť křičet.

Jednou večer jsme šli na návštěvu k jeho rodičům do Modřan. Jeho máma mi podala koláč a zeptala se: „A jak vám to spolu jde?“ Usmála jsem se a zalhala: „Skvěle.“ Ale uvnitř mě to bolelo.

Cestou domů v tramvaji jsem se rozbrečela. Michal mě objal: „Co je?“

„Já už nemůžu,“ vzlykla jsem. „Připadám si neviditelná.“

Doma jsme si sedli ke stolu a já mu ukázala svůj diář plný výdajů. Bylo tam všechno: od másla po toaletní papír.

Michal dlouho mlčel. Pak řekl: „Promiň… Já fakt nevěděl.“

Od té doby jsme začali každý měsíc sedět nad rozpočtem spolu. Není to dokonalé – někdy zapomene, někdy já vybuchnu – ale aspoň už nejsem na všechno sama.

Občas si říkám: Je lepší mít partnera, který je ochotný se učit, i když mu to nejde hned? Nebo bych měla hledat někoho, kdo už to má v sobě? Co byste udělali vy?