„Nechci, abys přišla na mou svatbu“: Příběh matky, která ztratila svou dceru kvůli nevyřčeným křivdám

„Mami, prosím tě, nechci, abys přišla na mou svatbu.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a hrnek s čajem se mi málem vysmekl z prstů. Zuzka stála naproti mně, oči zarudlé, ale pevné. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

„Proč?“ zašeptala jsem. „Co jsem ti udělala?“

Zuzka si povzdechla a sklopila oči. „Víš to sama. S Petrem si nerozumíte. Vždycky ho shazuješ, děláš si z něj legraci… Je mi to nepříjemné. Nechci na svatbě žádné napětí.“

Byla jsem v šoku. Vždyť já a Zuzka jsme byly vždycky víc kamarádky než matka s dcerou. Od jejích prvních krůčků jsme spolu sdílely všechno – tajemství, radosti i bolesti. Když jí bylo patnáct a poprvé se zamilovala do Honzy ze třídy vedle, seděly jsme spolu do noci v kuchyni a pily kakao, zatímco mi mezi vzlyky vyprávěla o zlomeném srdci. Když odmaturovala a nastoupila na vysokou do Brna, jezdila jsem za ní každý měsíc s taškou domácích buchet a povídaly jsme si o všem možném – od školních drbů až po sny o budoucnosti.

Když se rozhodla odstěhovat do podnájmu na Žižkově, brečela jsem celou noc. Ale byla jsem pyšná – dala jsem jí křídla. Vždycky jsem si myslela, že naše pouto je nezlomné.

A pak přišel Petr.

Poprvé ho přivedla na nedělní oběd. Snažila jsem se být milá, ale něco mi na něm nesedělo. Byl tichý, skoro až odtažitý. Když jsem se ho ptala na práci, odpovídal jednoslovně. Když jsem nabídla koláč, odmítl s tím, že drží dietu. Po obědě si Zuzku odtáhl stranou a šeptali si něco v předsíni. Od té doby se naše vztahy začaly měnit.

Začala mě navštěvovat méně často. Když už přišla, byla nervózní a pořád kontrolovala mobil. Jednou jsem zaslechla, jak Petrovi do telefonu říká: „Neboj, budu tam jen hodinu.“

Snažila jsem se s Petrem vycházet. Pozvala jsem je oba na chalupu do Orlických hor – chtěla jsem jim ukázat místo, kde jsme se Zuzkou trávily každé léto. Petr přijel otrávený, celou dobu seděl u notebooku a odmítal jít s námi na houby. Večer u ohně prohlásil: „Já tyhle rodinný akce moc nemusím.“

Zuzka se mi pak omlouvala: „On je prostě takovej… introvert.“

Ale já cítila, že mezi námi roste zeď.

Jednou večer mi volala: „Mami, prosím tě, neříkej Petrovi ty vtipy o jeho práci. On je na to citlivej.“

„Ale já si jen dělala legraci,“ bránila jsem se.

„No právě,“ povzdechla si Zuzka. „On to bere vážně.“

Od té doby jsem si dávala pozor na jazyk. Ale stejně to nepomohlo.

Když mi oznámila zásnuby, byla jsem šťastná i smutná zároveň. Šťastná za ni – vždycky chtěla velkou svatbu v kostele na Malé Straně – ale smutná z toho, jak moc se vzdálila.

A teď tu sedím v kuchyni a poslouchám její slova: „Nechci tě na svatbě.“

„Zuzko…“ začnu zoufale.

„Mami, já tě mám ráda,“ řekne tiše. „Ale nechci žádný scény. Chci si ten den užít.“

Cítím, jak se mi derou slzy do očí. Vzpomínám na všechny ty roky – jak jsme spolu pekly cukroví na Vánoce, jak jsme se smály u starých českých komedií, jak jsme spolu chodily po Náplavce a povídaly si o životě.

„Tohle je tvoje rozhodnutí?“ ptám se zlomeně.

Zuzka přikývne.

Dny po tom rozhovoru jsou jako v mlze. Volám své sestře Lence a brečím jí do telefonu: „Co jsem udělala špatně? Proč mě moje vlastní dcera nechce na svatbě?“

Lenka mě uklidňuje: „To přejde. Je to jen fáze. Až bude mít děti, přijde zpátky.“

Ale já tomu nevěřím.

Začínám přemýšlet o všem, co jsem kdy řekla nebo udělala špatně. Byla jsem moc upřímná? Moc ochranitelská? Měla jsem radši mlčet a přijmout Petra takového, jaký je?

Jednou večer mi přijde SMS: „Mami, promiň mi to všechno. Potřebuju čas.“

Sedím u okna a koukám na noční Prahu. V hlavě mi běží všechny ty otázky bez odpovědí.

Možná jsem ji opravdu dusila svou láskou. Možná jsem měla být víc matkou a míň kamarádkou.

Ale jak poznat tu správnou míru?

A tak tu sedím sama v kuchyni a ptám se vás: Myslíte si, že může být matka někdy až příliš blízko své dceři? A dá se vůbec napravit něco takového?