Nekonečné půjčky: Když rodinné finance roztrhají vztahy

„Petro, prosím tě, už zase volala máma. Prý to potřebuje do konce týdne,“ ozval se Martinův hlas z kuchyně. Seděla jsem na gauči, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co jeho matka volala kvůli penězům. A já jsem věděla, že tentokrát už to nebude jen tak.

„Martine, my už jsme jí dali padesát tisíc. To nestačí?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Martin se na mě podíval tím svým unaveným pohledem, který jsem poslední dobou vídala čím dál častěji. „Petro, je to moje máma. Nemůžu ji nechat ve štychu.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě, ale teď jsem měla pocit, že se na mě všechno sype. Když jsme si s Martinem před pěti lety slibovali věrnost na radnici v Brně, nikdy by mě nenapadlo, že nás rozdělí právě jeho rodina.

Všechno začalo nenápadně. Martinova matka, paní Novotná, přišla jednoho večera na návštěvu. Seděla u našeho stolu, ruce svírala v klíně a oči měla zarudlé od pláče. „Děti, já vím, že je to hrozné, ale potřebuju pomoct. Mám dluhy a banka mi hrozí exekucí.“

Martin ani nezaváhal. „Mami, pomůžeme ti.“ Já jsem jen přikývla – co jiného jsem mohla dělat? Byla to jeho matka. Ale v koutku duše mě hryzalo něco nepříjemného. Věděla jsem, že paní Novotná nikdy neuměla s penězi zacházet. Vždycky si kupovala nové věci na splátky a žila nad poměry.

První půjčka byla padesát tisíc korun. Vzali jsme si ji z našeho spoření na dovolenou do Chorvatska. „Příští rok pojedeme,“ utěšoval mě Martin. Jenže příští rok přišla další prosba. A pak další.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když mi na mobilu vyskočilo její jméno. „Petruško, nezlob se, ale mohla bys mi poslat ještě něco? Slíbím ti, že to vrátím.“ Jenže nic se nevracelo. Místo toho přicházely další výmluvy – rozbitá pračka, nemocný pes, nečekané složenky.

Jednoho večera jsem seděla s Martinem u stolu a rozpočítávala poslední tisícovky z výplaty. „Martine, my už nemáme z čeho brát. Já nechci žít od výplaty k výplatě.“

Martin mlčel. Pak se zvedl a odešel do ložnice. Slyšela jsem tlumené vzlyky. Bylo mi ho líto – byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale já taky.

Začali jsme se hádat kvůli každé maličkosti. Kdo koupil dražší jogurty, kdo zapomněl zaplatit elektřinu. Jednou jsem dokonce Martinovi vyčetla, že jeho matka je parazit. On mi vmetl do tváře, že nemám srdce.

„Petro, kdybys byla v nouzi ty, taky bych ti pomohl,“ řekl jednou večer tiše.

„Ale já bych tě do takové situace nikdy nedostala!“ vykřikla jsem a práskla dveřmi.

Začala jsem se bát chodit domů. V práci jsem byla podrážděná a kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Petro, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla.

„Tohle znám,“ povzdechla si Jana. „Moje sestra si taky pořád půjčuje od rodičů a nikdy nic nevrací. Nakonec se kvůli tomu naši rozvedli.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Rozvod? To přece nechci… Ale co když už není cesty zpět?

Jednoho dne přišla paní Novotná osobně. Přinesla koláč a tvářila se provinile. „Petruško, já vím, že je to těžké… Ale já už fakt nevím kudy kam.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě cítila vztek místo soucitu. „Paní Novotná, my už vám nemůžeme pomoct. My sami máme dluhy.“

Rozplakala se a Martin ji objal. Já tam stála jako cizí člověk ve vlastním bytě.

Ten večer jsme s Martinem dlouho nemluvili. Nakonec jsem to nevydržela: „Martine, musíš si vybrat. Buď budeme žít jako rodina my dva, nebo budeme pořád zachraňovat tvoji mámu.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím…“

Od té doby mezi námi visí ticho jako těžký závoj. Spíme zády k sobě a každý den je těžší než ten předchozí.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A kolik toho musí člověk obětovat pro lásku – než už nezbude vůbec nic?

Co byste dělali vy? Má smysl zachraňovat rodinu za každou cenu?