„Nemáš právo nosit naše jméno!“ – Drama s tchyní po rozvodu

„Nemáš právo nosit naše jméno! Okamžitě si změň příjmení, nebo…“ Její hlas se mi zarýval pod kůži jako ledová jehla. Stála jsem v předsíni panelákového bytu na Jižním Městě, v ruce klíče, v očích slzy a v srdci vztek. Tchyně, paní Novotná, mě probodávala pohledem, jako bych byla vetřelec, který se vloupal do jejího života.

„A co syn? On je taky Novotný. Mám mu snad změnit jméno taky?“ vyhrkla jsem zoufale.

„To je něco jiného! Ty už nejsi naše. Ty už nejsi rodina!“ zasyčela a bouchla dveřmi od kuchyně.

Byla jsem čerstvě rozvedená. Po deseti letech manželství s Petrem, které se rozpadlo na tisíc střepů, jsem zůstala sama s osmiletým Matějem. Petr odešel za jinou, mladší, bezdětnou. A já? Já zůstala v bytě, který jsme kdysi společně spláceli, a snažila se udržet aspoň zbytky normálního života. Jenže paní Novotná se rozhodla, že mě z rodiny vymaže. Jako bych byla špína, kterou je potřeba smýt.

Začalo to nenápadně. Nejprve mi přestala volat. Pak přestala zvát Matěje na víkendy. Nakonec mi poslala doporučený dopis, kde mě vyzývala, abych si změnila příjmení zpět na dívčí. Prý jí dělám ostudu. Prý si sousedé šeptají. Prý jsem zničila jejího syna.

Seděla jsem večer v kuchyni, Matěj spal, a já zírala na tu obálku. V hlavě mi hučelo. Vždyť to já jsem byla ta, kdo se snažil manželství zachránit. To já jsem prosila Petra, ať zůstane. To já jsem se starala o Matěje, když měl horečky, když měl zlomenou ruku, když měl noční můry. A teď? Teď jsem byla ta špatná.

Začala jsem se ptát sama sebe: Proč tolik lpím na tom jménu? Je to opravdu moje identita, nebo jen zbytek minulosti, které se bojím pustit? Ale když jsem se podívala na Matěje, jak spí, věděla jsem, že to není jen o mně. Je to o něm. O tom, aby měl pocit, že má rodinu, i když je rozbitá.

Jednoho dne jsem šla s Matějem na hřiště. Seděla jsem na lavičce, když ke mně přišla sousedka, paní Dvořáková. „Slyšela jsem, že se s vámi paní Novotná nebaví. To je hrozný, co si dovoluje. Vždyť jste pořád Matějova máma!“ řekla tiše.

„Ona si myslí, že když už nejsem s Petrem, nemám právo být Novotná,“ povzdechla jsem si.

„To je nesmysl. Vy jste tu pro toho kluka dělala první poslední. Ona by měla být ráda, že má takovou snachu,“ pokývala hlavou.

Ale paní Novotná byla neoblomná. Začala volat Petrovi, ať mi pohrozí soudem. Začala rozšiřovat po rodině, že jsem jí ukradla vnuka. Dokonce jednou přišla do školy a chtěla si Matěje vyzvednout bez mého vědomí. Učitelka mi pak volala, že prý „babička byla dost rozrušená a tvrdila, že má právo si ho vzít“.

To už jsem nevydržela. Zavolala jsem Petrovi. „Prosím tě, můžeš si s mámou promluvit? Tohle už není normální. Matěj je z toho zmatený. Ptá se mě, proč ho babička nechce vidět, proč na mě křičí.“

Petr mlčel. „Já nevím, co s ní mám dělat. Je to tvoje věc. Ty ses rozvedla.“

„Ale to není jen moje věc! Je to i tvoje dítě!“ vykřikla jsem do telefonu.

Další týdny byly peklo. Matěj se začal v noci počůrávat. Bál se jít k babičce. Ve škole byl zamlklý. Já jsem chodila do práce, kde jsem dělala účetní v malé firmě, a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, s hněvem, s únavou.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a kouřila cigaretu, i když jsem před Matějem tvrdila, že jsem přestala. Přemýšlela jsem, jestli má cenu bojovat. Jestli bych to neměla vzdát, změnit si jméno, odstěhovat se někam daleko a začít znovu. Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak Matěj poprvé řekl „mami, mám tě rád“. Na všechny ty noci, kdy jsem ho držela v náručí. Na to, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce.

Rozhodla jsem se, že se nevzdám. Zašla jsem za právničkou. „Má tchyně právo mě nutit ke změně jména?“ zeptala jsem se.

Usmála se. „Nemá. Je to vaše volba. Pokud chcete zůstat Novotná, nikdo vám to nemůže zakázat.“

Ulevilo se mi. Ale věděla jsem, že tím to nekončí. Paní Novotná začala psát nenávistné komentáře na Facebooku. Psala mým rodičům, že jsem ostuda. Matějovi posílala dárky s dopisy, kde stálo: „Babička tě má ráda, ale maminka ti brání mě vidět.“

Jednou jsem to už nevydržela a šla za ní domů. Otevřela mi ve dveřích, v ruce utěrku, v očích nenávist.

„Proč mi to děláte?“ zeptala jsem se tiše. „Proč mi berete syna? Proč mě nenávidíte?“

Chvíli mlčela. Pak se rozplakala. „Protože jsi mi vzala Petra. Protože jsi mi vzala rodinu. Protože teď jsem sama.“

V tu chvíli jsem ji poprvé pochopila. Byla zlomená stejně jako já. Jen to dávala najevo jinak.

„Ale já vám ho neberu. Můžete Matěje vídat, když budete chtít. Ale nesmíte mě ničit. Já jsem pořád jeho máma. A pořád Novotná.“

Dlouho jsme tam stály v tichu. Pak mi zabouchla dveře před nosem. Ale už jsem se nebála. Už jsem věděla, kdo jsem.

Dnes je to rok od rozvodu. Matěj je veselejší. Paní Novotná už neútočí tak často. Petr má novou rodinu. A já? Jsem pořád Novotná. Ne kvůli jménu, ale kvůli tomu, co jsem si vybojovala.

Někdy si říkám: Proč jsou rodinné vztahy tak složité? Proč si navzájem tolik ubližujeme, když bychom se mohli podržet? Co byste udělali vy na mém místě?