Nemohu odpustit svému synovi, že mi zničil vztah: Život s ním je teď nesnesitelný

„Proč jsi to udělal, Tomáši? Proč jsi musel všechno říct tátovi?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco voda na čaj už dávno přestala vřít. Tomáš stál u dveří, ruce v kapsách mikiny, a díval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs vzdoru a bolesti. „Mami, já… já jsem jen chtěl, abys byla upřímná. Táta měl právo to vědět.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co za sebou zabouchl dveře svého pokoje. Kdybych mohla vrátit čas, nikdy bych mu neřekla o svém vztahu s Petrem. Nikdy bych mu nedala důvod, aby mě zradil. Ale tehdy jsem byla zoufalá, potřebovala jsem někoho, komu bych se svěřila. Po letech manželství s Martinem, kde jsme spolu už jen přežívali, jsem konečně našla někoho, kdo mě rozesmál a objal tak, že jsem si připadala zase jako žena.

Jenže Tomáš to neunesl. Když jsem mu jednou večer v slzách přiznala, že mám někoho jiného, slíbil mi, že to zůstane mezi námi. O týden později už to věděl Martin – a všechno se zhroutilo. Rozvod byl rychlý a bolestivý. Dcera Klára se rozhodla žít s otcem, Tomáš zůstal se mnou. Myslela jsem si, že spolu všechno zvládneme. Ale od té doby mezi námi visí ticho a napětí.

Každé ráno začíná stejně: Tomáš mlčky snídá, já se snažím navázat rozhovor. „Jak bylo ve škole?“ ptám se. „Normálně,“ odpoví bez zájmu. Někdy mám pocit, že sedím naproti cizímu člověku. Všechno je jinak – dřív jsme spolu chodili na procházky do Stromovky, smáli se u filmů a pekli bábovku podle receptu mojí maminky. Teď se vyhýbáme pohledům a každý večer slyším jeho hudbu dunět přes zavřené dveře.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zaklepala mu na pokoj. „Tomáši, můžeme si promluvit?“ Seděl u počítače a ani se neotočil. „O čem?“ zeptal se chladně. „O nás… o tom všem.“

„Já už nemám co říct,“ odpověděl a dál kliknul myší na nějaké video. „Zradila jsi tátu i mě.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. „Já vím, že jsem udělala chybu,“ šeptala jsem. „Ale tys mi slíbil…“

„A tys mi lhala,“ přerušil mě.

Od té chvíle jsem pochopila, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív. Přestala jsem mu vařit oblíbené palačinky, přestala jsem mu připomínat, aby si vzal čepici do školy. Každý jsme žili ve svém světě – on v online hrách a já v nekonečných výčitkách svědomí.

Petr se mi mezitím začal vzdalovat. Po rozvodu už nechtěl být součástí mého rozbitého života. „Tvoje rodina tě potřebuje víc než já,“ řekl mi jednou na lavičce v Riegrových sadech. „Nechci být důvodem vašeho neštěstí.“ A odešel.

Zůstala jsem sama s Tomášem v našem malém bytě na Žižkově. Každý den jsem přemýšlela, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Možná jsem měla být silnější a vydržet v manželství kvůli dětem. Možná jsem neměla Tomášovi nic říkat. Možná…

Jednou večer přišel Tomáš domů později než obvykle. Měla jsem strach – v Praze není bezpečno a on nikdy nebýval venku tak dlouho. Když vešel do bytu, vypadal unaveně a smutně.

„Mami… můžu se tě na něco zeptat?“ řekl tiše.

Přikývla jsem.

„Myslíš si někdy, že by bylo lepší, kdybych šel bydlet za tátou?“

Tohle mě úplně dorazilo. „Nechci tě ztratit,“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Ale já mám pocit, že už tu stejně nejsem doma,“ zašeptal.

Sedli jsme si spolu na gauč a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. Řekl mi o svém strachu ze změn, o tom, jak ho bolí rozchod rodičů i to, že ztratil sestru i mě najednou. Já mu zase řekla o své samotě a o tom, jak moc mě mrzí všechno, co se stalo.

Ale odpuštění nepřišlo. Ani od něj ke mně, ani ode mě k němu.

Dny plynou dál a my spolu žijeme jako spolubydlící – slušní, ale vzdálení. Někdy mám chuť ho obejmout a říct mu, že ho miluju víc než cokoliv na světě. Ale pokaždé mě zastaví strach z odmítnutí.

Možná jednou najdeme cestu zpátky k sobě. Možná ne.

Ale ptám se vás: Dá se vůbec odpustit dítěti za zradu? Nebo je chyba jen ve mně?