„Nerozumím: Jakub je buď lakomý, nebo úplně netuší, kolik utrácím za potraviny“

Jmenuji se Klára a jsem na pokraji zoufalství. Poslední rok žiji se svým přítelem Jakubem a je to finanční noční můra. Nerozumím, jestli je jen lakomý nebo úplně netuší, kolik utrácím za potraviny a domácí potřeby.

Když jsme se poprvé nastěhovali společně, byla jsem nadšená. Chodili jsme spolu dva roky a stěhování se zdálo jako přirozený další krok. Našli jsme útulný byt v pěkné čtvrti a všechno se zdálo být dokonalé. Ale brzy se začaly objevovat trhliny.

Jakub byl vždycky trochu šetrný, ale nikdy jsem si neuvědomila, do jaké míry, dokud jsme nezačali sdílet výdaje. Za celý rok, co spolu žijeme, koupil jen dvakrát chleba a jednou mléko. A to jen proto, že jsem ho o to požádala. Všechny ostatní nákupy potravin, čisticích prostředků a dalších domácích potřeb jsem musela platit já.

Nejdřív jsem se snažila být chápavá. Jakub má náročnou práci a myslela jsem si, že možná nemá čas na tyto věci myslet. Ale jak čas plynul, bylo jasné, že to není jen o tom být zaneprázdněný. Prostě mu to bylo jedno.

Vzpomínám si na jednu konkrétní událost, která mi opravdu otevřela oči. Bylo sobotní ráno a my jsme byli téměř bez zásob. Požádala jsem Jakuba, jestli by mohl jít do obchodu a koupit pár věcí, zatímco já uklidím byt. Souhlasil, ale když se vrátil, přinesl jen bochník chleba a karton mléka. Žádné ovoce, žádná zelenina, žádné maso—nic, co jsme skutečně potřebovali.

Když jsem ho s tím konfrontovala, pokrčil rameny a řekl, že nevidí smysl kupovat víc než základní věci. „Můžeme vždycky koupit víc později,“ řekl. Ale „později“ nikdy nepřišlo. Vždycky jsem to byla já, kdo musel chodit do obchodu a utrácet své těžce vydělané peníze za potraviny, zatímco Jakub přispíval téměř ničím.

Snažila jsem se s ním o tom mluvit několikrát, ale vždycky to skončilo hádkou. Obviňoval mě z toho, že jsem příliš náročná nebo říkal, že přeháním. „Jsou to jen potraviny,“ říkal. „Proč z toho děláš takovou vědu?“

Ale nešlo jen o potraviny. Šlo o princip věci. Měli jsme být partneři, sdílet odpovědnosti a výdaje rovným dílem. Ale místo toho jsem měla pocit, že nesu celou zátěž sama.

Poslední kapkou bylo minulý měsíc, když jsem přišla o práci kvůli snižování stavů ve firmě. Byla jsem zdrcená a měla obavy, jak zvládneme vyjít s penězi. Myslela jsem si, že to možná bude budíček pro Jakuba, aby začal přispívat více. Ale místo toho se choval, jako by se nic nezměnilo.

Vzpomínám si, jak jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na naši prázdnou lednici a přemýšlela, jak přežijeme měsíc. Požádala jsem Jakuba, jestli by mohl více pomoci s nákupy potravin, dokud nenajdu novou práci. Jeho odpověď? „Nějak to vyřešíme.“

Ale nikdy jsme to nevyřešili. Dny se změnily v týdny a Jakub stále neudělal žádné úsilí přispět více. Nakonec jsem si musela půjčit peníze od rodičů, abychom vůbec přežili.

Teď, když toto píšu, cítím se beznadějně. Nevím, jak dlouho ještě tohle vydržím. Miluji Jakuba, ale jeho odmítání převzít odpovědnost nás rozděluje.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily, ale nezlepšily. Jsem stále nezaměstnaná a stále bojuji s tím, abychom vyšli s penězi, zatímco Jakub žije ve svém vlastním světě. A každý den se ptám sama sebe, jestli je tohle opravdu život, který chci.