Nevděčná nevlastní dcera: Proč jsem nebyla pozvaná na svatbu své dcery?

„To nemyslíš vážně, Kláro! Já na tvou svatbu prostě půjdu!“ křičel Petr, můj manžel, zatímco já stála v kuchyni a snažila se nebrečet. Klára, jeho dcera z prvního manželství, právě oznámila, že mě na svůj velký den nepozve. Po tolika letech, co jsem ji vychovávala, po všech těch společných Vánocích, výletech a nocích, kdy jsem ji utěšovala po hádkách s její matkou. Najednou jsem byla cizí.

„Tati, prosím tě, nech to být. Je to moje svatba a já si přeju, aby tam byla jen rodina,“ odpověděla Klára ledově do telefonu. Slyšela jsem její hlas z vedlejšího pokoje a každé slovo mě bodalo do srdce.

Petr položil mobil a podíval se na mě. „Ivano, já tomu nerozumím. Vždyť jsi pro ni byla jako máma.“

Jenže já už dávno věděla, že pro Kláru jsem nikdy nebyla skutečná máma. Její pravá matka, Lenka, nás opustila, když jí bylo deset. Odešla za jiným mužem a nechala Kláru u nás. Já jsem ji přijala s otevřenou náručí. Byla jsem mladá, plná ideálů a přesvědčená, že láska dokáže všechno.

První roky byly těžké. Klára se mnou nemluvila celé týdny. Když jsem jí chtěla pomoct s úkoly nebo ji obejmout, odtahovala se. Petr byl v práci od rána do večera a já zůstávala doma s dítětem, které mě nenávidělo za to, že nejsem její máma. Přesto jsem vytrvala. Pekla jsem jí bábovky do školy, chodila na třídní schůzky a platila jí taneční.

Když jí bylo patnáct, začala se mi svěřovat. Poprvé mi řekla „Ivano“ místo „vy“. Bylo to malé vítězství. V osmnácti mi dokonce poděkovala za to, že jsem ji nenechala spadnout na dno, když propadla v prvním ročníku na gymplu.

A teď? Teď mě vyškrtla ze svého života jedním telefonátem.

Petr byl vzteklý. „Zavolám Lence! Tohle si nenechám líbit. Jestli ona za tím stojí…“

„Nech to být,“ zašeptala jsem. „Tohle je mezi mnou a Klárou.“

Ale Petr neposlechl. Druhý den ráno už seděl u telefonu a volal své bývalé ženě.

„Lenko, tvoje dcera nepozvala Ivanu na svatbu! Víš o tom vůbec?“

Slyšela jsem jen útržky jejich rozhovoru. Lenka prý řekla, že je to Klářino rozhodnutí a že ona do toho zasahovat nebude. Prý je to naše vina – prý jsme ji rozmazlili a teď sklízíme ovoce.

Celý týden doma panovalo dusno. Petr chodil po bytě jako lev v kleci a Klára mi nebrala telefon.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme s Klárou na Karlově mostě – směje se a drží mě kolem ramen. Vzpomněla jsem si na ten den: bylo jí třináct a poprvé mi dovolila koupit jí zmrzlinu bez toho, aby se tvářila otráveně.

Začala jsem přemýšlet: kde se stala chyba? Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem ji víc objímat? Měla jsem ji víc nechat být?

Petr přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Ivano, ona si to rozmyslí. Uvidíš.“

Ale já věděla, že ne. Klára byla tvrdohlavá po matce.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Petr odešel sám – pozván byl jen on. Já zůstala doma sama s prázdnou lahví vína a hlavou plnou otázek.

Večer se Petr vrátil tichý a smutný. „Byla krásná,“ řekl jen. „Ale nebylo to ono.“

O týden později mi přišel dopis od Kláry. Obyčejný papír s pár větami:

„Ivano,
Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala. Ale potřebuju čas. Možná jednou pochopíš proč.
Klára“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a přemýšlela: Co znamená být rodinou? Je to krev? Nebo společné vzpomínky? A proč někdy ani láska nestačí?

Možná jste někdo zažil něco podobného. Myslíte si, že mám bojovat dál? Nebo mám Kláře dát čas a prostor? Co byste udělali vy?