Nevěděla jsem, s kým můj manžel mluví, tak jsem tiše vyšla ven a slyšela: „Moje sladká kočičko, tatínek ti zítra koupí pamlsky, spoustu pamlsků“

Serena vždy milovala kočky. Vyrůstala v rodině, která měla vždy nějakého kočičího společníka, a chtěla to samé pro svůj vlastní domov. Její manžel, Jakub, byl spíše na psy, ale po dlouhém přemlouvání souhlasil, že zváží pořízení kočky. Jejich sousedka, paní Nováková, chovala koťata plemene Maine Coon, a Serena si myslela, že by to byla ideální příležitost přivést do rodiny nového člena, aniž by utratili majlant.

Jednoho večera byla Serena v kuchyni a připravovala večeři, když uslyšela Jakuba mluvit v obývacím pokoji. Jeho hlas byl měkký a něžný, tón, který už dlouho neslyšela. Zvědavost ji přemohla, a tak tiše vyšla na chodbu, aby poslouchala.

„Moje sladká kočičko, tatínek ti zítra koupí pamlsky, spoustu pamlsků,“ mazlil se Jakub.

Sereně se zastavilo srdce. Nevěděla, s kým mluví, ale něžnost v jeho hlase ji znepokojila. Nakoukla za roh a viděla Jakuba sedět na gauči, zády k ní, držícího telefon. Usmíval se, opravdovým úsměvem, který už měsíce neviděla.

„S kým mluvíš?“ zeptala se Serena, snažíc se udržet hlas klidný.

Jakub nadskočil a málem upustil telefon. Otočil se k ní, jeho výraz se rychle změnil z překvapení na hněv.

„Proč mě odposloucháváš?“ vyštěkl.

„Neodposlouchávala jsem,“ odpověděla Serena, zaskočená jeho náhlou nepřátelskostí. „Jen jsem tě slyšela mluvit a zajímalo mě, kdo to je.“

„To není tvoje věc,“ řekl Jakub, vstal a strčil telefon do kapsy. „Nemůže mít muž soukromý rozhovor ve svém vlastním domě?“

Sereně se v krku vytvořil knedlík. Tohle nebyl ten Jakub, kterého znala. Vždy byli k sobě otevření, sdíleli všechno. Co se změnilo?

„Jakube, prosím,“ řekla tiše. „Jen chci pochopit.“

„Není co pochopit,“ řekl chladně. „Prostě to nech být.“

Zbytek večera byl napjatý. Jakub s ní sotva mluvil, a když už, byl strohý a odmítavý. Serena nemohla setřást pocit, že je něco strašně špatně.

Druhý den se Serena rozhodla navštívit paní Novákovou, aby se podívala na koťata. Doufala, že přivedení jednoho domů by mohlo pomoci překlenout rostoucí propast mezi ní a Jakubem. Paní Nováková byla nadšená, že ji vidí, a představila jí vrh roztomilých koťat plemene Maine Coon.

„Jsou nádherná,“ řekla Serena, srdce jí roztálo, když jí malinké šedé kotě nuzlalo ruku.

„Chtěla byste si jedno vzít domů?“ zeptala se paní Nováková.

„Myslím, že ano,“ odpověděla Serena, poprvé po dlouhé době se usmála.

Když se vrátila domů, Jakub seděl na gauči a zíral do telefonu. Nezvedl hlavu, když vešla.

„Jakube, dnes jsem byla u paní Novákové,“ řekla Serena, snažíc se znít vesele. „Má nejroztomilejší koťata. Myslela jsem, že bychom si jedno mohli vzít domů.“

Jakub konečně zvedl hlavu, jeho výraz byl nečitelný. „Teď si nemůžeme dovolit kočku,“ řekl chladně.

„Ale paní Nováková říkala, že bychom jedno mohli mít zadarmo,“ protestovala Serena. „Nestálo by nás to nic.“

„Řekl jsem ne,“ zvýšil hlas Jakub. „Nepotřebujeme kočku.“

Sereně se do očí nahrnuly slzy. „Proč se tak chováš?“ zeptala se, hlas se jí třásl. „Co se s tebou děje?“

„Nic se neděje,“ zakřičel Jakub. „Prostě to nech být, Sereno!“

Serena už nemohla zadržet slzy. Otočila se a utekla do jejich ložnice, zavřela za sebou dveře. Sedla si na postel a plakala, cítila se osamělejší než kdy jindy.

Dny se změnily v týdny a vzdálenost mezi Serenou a Jakubem jen rostla. Trávil stále více času na telefonu, vždy tajnůstkářský, vždy rozzlobený, když se na to zeptala. Serena měla pocit, že ho ztrácí, a nevěděla, jak to zastavit.

Jednoho večera se Serena rozhodla Jakuba konfrontovat jednou provždy. Nemohla takhle dál žít. Vešla do obývacího pokoje, srdce jí bušilo.

„Jakube, musíme si promluvit,“ řekla pevně.

Zvedl hlavu od telefonu, jeho výraz byl tvrdý. „Co zase?“

„Už to takhle dál nejde,“ řekla Serena, hlas se jí lámal. „Mám pocit, že tě ztrácím. Prosím, jen mi řekni, co se děje.“

Jakub na ni dlouho zíral, pak si povzdechl. „Dobře. Chceš znát pravdu? Vidím se s někým jiným.“

Sereně se zdálo, že se jí pod nohama propadla zem. „Cože?“ zašeptala.

„Jmenuje se Hana,“ řekl Jakub, jeho hlas byl bez emocí. „Vidíme se už pár měsíců. Promiň, Sereno, ale už tě nemiluju.“

Serena měla pocit, že nemůže dýchat. Otočila se a vyběhla z domu, nevěděla, kam jde, jen potřebovala pryč. Bolest byla nesnesitelná a nevěděla, jak se z toho někdy vzpamatuje.