Nevěsta šokuje svatebčany: Místo slibu odhaluje nevěru ženicha

„Kláro, jsi připravená?“ ozvalo se za dveřmi šatny. Maminka mi upravovala závoj a v očích měla slzy dojetí. Já ale cítila jen tíhu v žaludku, jako bych měla každou chvíli omdlít. V ruce jsem svírala mobil a znovu četla ty zprávy, které mi včera v noci poslala moje nejlepší kamarádka Jana. Byly to screenshoty konverzace mezi mým snoubencem Petrem a nějakou Lucií. Slova, která si psali, byla natolik důvěrná, že jsem nemohla pochybovat – Petr mě podváděl.

„Kláro, už je čas,“ zašeptala maminka a pohladila mě po ruce. „Všichni čekají.“

Všichni čekají. Tolik lidí, tolik očekávání. Táta, který si kvůli mně vzal půjčku na hostinu v hotelu v centru Prahy. Babička, která upekla tři druhy koláčů. Moje sestra Tereza, která přijela až z Brna s malým synem, aby mi šla za svědka. A Petr – muž, kterému jsem věřila celé tři roky.

Když jsem vstoupila do sálu, všichni se postavili. Hudba hrála, květiny voněly a já měla pocit, že se dusím. Petr stál u oltáře a usmíval se na mě tím svým klukovským úsměvem. V očích měl nervozitu, ale i radost. Nebo to byla jen maska?

Obřad probíhal jako ve snu. Kněz pronášel slova o lásce a věrnosti, hosté se dojatě usmívali a já měla pocit, že se dívám na film o někom jiném. Když přišel čas na sliby, podívala jsem se Petrovi do očí a poprvé v životě jsem v nich viděla strach.

„Kláro?“ pobídl mě kněz.

Nadechla jsem se a místo papírku s připraveným slibem vytáhla mobil. „Promiňte,“ řekla jsem nahlas tak, aby mě slyšel celý sál. „Než něco slíbím, ráda bych přečetla pár zpráv.“

V sále nastalo ticho. Petr zbledl a jeho ruce začaly nervózně těkat po kapsách saka.

Začala jsem číst: „Ahoj Luci, dneska večer přijdu později, Klára něco tuší…“

Někdo v první řadě zalapal po dechu. Pokračovala jsem: „Miluju tě, Luci. S Klárou je to už jen zvyk.“

Maminka si zakryla ústa rukou. Táta se postavil a vykřikl: „Co to má znamenat?“

Petr ke mně přistoupil a šeptal: „Kláro, prosím tě…“

Odstoupila jsem od něj. „Chci, abyste všichni věděli pravdu,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Petr mě podváděl celou dobu s jinou ženou. Dneska jsem měla slíbit věrnost člověku, který mě zradil.“

V sále vypukl chaos. Někteří hosté začali křičet na Petra, jiní mě objímali a utěšovali. Babička plakala a sestra Tereza mě pevně držela kolem ramen.

Petr stál uprostřed toho všeho jako opařený. „Kláro, já… to není tak, jak to vypadá…“

„Jak to tedy je?“ zeptala jsem se ho přímo před všemi.

Mlčel. Nikdo mu už nevěřil.

Hostina byla zrušená, svatební dort zůstal netknutý a hosté se pomalu rozcházeli domů. Já seděla v rohu sálu s Janou a Terezou a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.

„Udělala jsi správně,“ řekla Jana tiše. „Aspoň už nemusíš žít ve lži.“

Ale co teď? Táta byl naštvaný kvůli zbytečně utraceným penězům, maminka se bála, co řeknou sousedi a babička pořád opakovala: „Tohle se za našich časů nedělalo.“

Dny po svatbě byly nejhorší v mém životě. Lidé si šeptali na ulici, kolegyně v práci mi posílaly soucitné zprávy a já měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Jednou večer přišla Tereza s lahví vína a sedly jsme si na balkon našeho paneláku na Jižním Městě.

„Víš,“ začala opatrně, „možná jsi právě teď nejstatečnější člověk v celé Praze.“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Ale proč to muselo být zrovna dnes? Proč jsem si toho nevšimla dřív?“

Tereza mě objala: „Protože jsi věřila lásce. A to není chyba.“

Dnes je to už rok od té svatby-ne-svatby. Petr mi několikrát volal a psal omluvné zprávy, ale já už mu nikdy neodpověděla. Táta mi odpustil a dokonce jsme spolu začali chodit na procházky do Stromovky. Maminka si našla novou kamarádku v domě a babička mi každý týden nosí koláče.

Ale pořád přemýšlím – udělala bych to znovu? Měla jsem mlčet kvůli rodině? Nebo je lepší žít s pravdou, i když bolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší rozbít iluzi před všemi nebo mlčet kvůli klidu rodiny?