„Nevidíš, že tvoje matka našeho syna nemiluje?“: Když tchyně překročí všechny meze

„Lucie, proč jsi zase dala Matějovi tu čokoládu? Vždyť víš, že po ní nemůže spát!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Tchyně stála u dřezu, ruce v bok, a její pohled by dokázal rozpustit led. Byla jsem v jejím bytě už po sté, ale nikdy jsem se tu necítila jako doma.

„Mami, nech to být. Lucie ví, co dělá,“ snažil se Tomáš uklidnit situaci, ale jeho hlas zněl unaveně. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Vždycky byl.

Vzpomínám si na naše začátky. Byli jsme mladí, zamilovaní a plní ideálů. Tomáš mě vzal na první rande do zapadlé kavárny na Letné a já věděla, že je to on. Jeho matka Jana mě však nikdy nepřijala. „Tomášku, ta holka není pro tebe,“ říkala mu často, když si myslela, že neslyším. Ale slyšela jsem všechno.

Po svatbě se to jen zhoršilo. Jana nás navštěvovala každý týden a vždy našla něco, co dělám špatně. „Polévka je moc slaná. Matěj má špatně ostříhané vlasy. Proč nemáš pořádně vyžehlené prádlo?“ Každý její komentář byl jako drobný škrábanec na mé duši.

Když se narodil Matěj, doufala jsem, že se všechno změní. Že babička bude milovat svého vnuka bez podmínek. Ale místo toho začala srovnávat: „Když byl Tomáš malý, nikdy neplakal takhle nahlas. Tomáš už v roce uměl říct dvacet slov.“ Matěj byl tichý kluk, uzavřený do sebe, a Jana mu nikdy nedala šanci být sám sebou.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Janin hlas z dětského pokoje: „Matýsku, proč jsi takový? Proč nejsi jako tvůj tatínek?“ Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem tam vtrhnout a zakřičet na ni, ale místo toho jsem jen tiše plakala v koupelně.

Tomáš se snažil být nestranný. „Je to moje máma, Lucie. Nemůžu ji vyhodit ze svého života.“ Ale já jsem cítila, jak se mezi námi staví zeď. Každý její komentář mě od něj vzdaloval.

Jednoho dne přišla Jana neohlášeně. Matěj seděl u stolu a kreslil obrázek. Jana si sedla vedle něj a začala: „To je domeček? Tomáš kreslil mnohem lépe v tvém věku.“ Matěj sklopil hlavu a papír roztrhal.

„To stačí!“ vykřikla jsem poprvé v životě na Janu. „Proč ho pořád srovnáváte? Proč mu nedáte šanci být tím, kým je?“ Jana se na mě podívala s ledovým klidem: „Protože chci, aby byl lepší než ty.“

Ten večer jsem Tomášovi řekla: „Buď něco změníme, nebo odejdu.“ Díval se na mě dlouho beze slova. Nakonec řekl: „Nevím, jestli to dokážu.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč mě Janina slova tolik bolí. Dozvěděla jsem se, že nejsem jediná – spousta žen v Česku zažívá podobné příběhy. Tchyně jsou často nevyřčeným problémem českých rodin.

Jednou večer přišel Matěj za mnou do ložnice: „Mami, proč mě babička nemá ráda?“ Objala jsem ho a slíbila si, že už nikdy nedovolím, aby mu někdo ubližoval.

Rozhodla jsem se s Janou promluvit naposledy. Sešli jsme se v kavárně na Andělu. „Jano,“ začala jsem tiše, „vím, že mě nemáte ráda. Ale Matěj je vaše krev. Prosím vás – zkuste ho přijmout takového, jaký je.“

Jana mlčela dlouho. Pak řekla: „Možná jsem byla tvrdá. Ale chci pro něj to nejlepší.“

„To nejlepší je láska,“ odpověděla jsem.

Dnes už s Janou nemáme ideální vztah, ale snažíme se najít cestu k sobě – hlavně kvůli Matějovi. Tomáš pochopil, že rodina není o dokonalosti, ale o respektu.

Někdy přemýšlím: Kolik žen ještě musí prožít tohle tiché trápení? Proč je tak těžké přijmout někoho nového do rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?