„Nikdy už s tebou nepromluvím!” – Moje boje o rodinu ve stínu tchyně

„Nikdy už s tebou nepromluvím!“ zařvala na mě paní Květoslava tak hlasitě, že se mi rozklepaly ruce. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu na Jižním Městě, v ruce držela hrnek s čajem a snažila se nerozbrečet. Michal stál mezi námi, bezradný, a já cítila, jak se mi hroutí svět.

„Mami, prosím tě, uklidni se,“ snažil se Michal situaci zachránit, ale jeho hlas zněl slabě. „Nikdo tady nechce hádky.“

„To ona je důvod všeho!“ ukázala na mě prstem. „Od té doby, co jsi s ní, jsi úplně jiný! A teď ještě to dítě…“

Zhluboka jsem se nadechla. Už několik měsíců jsem cítila, že mezi mnou a Květoslavou je napětí, které by se dalo krájet. Od začátku mě brala jako vetřelce. Když jsem poprvé přišla na rodinný oběd, hodnotila mě pohledem od hlavy k patě a její úsměv byl křečovitý. Snažila jsem se být milá, pomáhala v kuchyni, chválila její svíčkovou, ale nikdy jsem si nevysloužila víc než povýšené „děkuji“.

Když jsem Michalovi oznámila, že čekáme dítě, byl šťastný. Já taky. Ale v koutku duše jsem věděla, že to bude znamenat další problém s jeho matkou. A nemýlila jsem se. „To jste si nemohli počkat aspoň do svatby?“ byla její první reakce. Místo radosti přišlo zklamání.

Svatbu jsme plánovali rychle. Nechtěla jsem velkou parádu, ale Michal trval na tom, že jeho máma musí být u všeho. Každý detail komentovala: „Tahle barva ubrusů? To snad nemyslíte vážně! Dort s ovocem? Vždyť to nikdo nejí!“ Cítila jsem se jako host na vlastní svatbě.

Po obřadu jsme měli malou oslavu v restauraci na Vinohradech. Všichni se bavili, jen Květoslava seděla stranou a tvářila se dotčeně. Když jsme si připíjeli na zdraví našeho budoucího dítěte, pronesla nahlas: „Snad bude aspoň po otci.“ Všichni ztichli.

Po svatbě jsme bydleli v našem dvoupokojovém bytě. Michal pracoval dlouho do noci a já byla často sama. Tchyně mi volala každý den – někdy i třikrát – a kontrolovala, jestli správně vařím pro jejího syna nebo jestli mám dost vitamínů. Když jsem jí jednou řekla, že už to nezvládám a potřebuji klid, urazila se a přestala volat úplně.

Pak přišel ten večer. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a Michal měl narozeniny. Pozvali jsme pár přátel a samozřejmě i jeho rodiče. Květoslava přišla o půl hodiny dřív a hned začala kritizovat: „Tohle jídlo není vhodné pro těhotné! A proč je tady takový nepořádek?“ Snažila jsem se ji ignorovat, ale když začala před všemi vyprávět historky o tom, jak byla ona dokonalá matka a jak já dělám všechno špatně, praskly mi nervy.

„Paní Květoslavo,“ řekla jsem tiše, „prosím vás, nechte mě být. Dělám to nejlepší, co umím.“

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ vykřikla a rozlila si víno po šatech. Všichni ztichli. Michal mě vzal za ruku a odvedl do ložnice.

„Promiň,“ šeptal mi do vlasů. „Nevím, co mám dělat.“

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem poprvé nahlas to, čeho jsem se bála nejvíc.

Další týdny byly peklo. Květoslava přestala komunikovat nejen se mnou, ale i s Michalem. Volala jeho sestře Lucii a stěžovala si na mě: „Ta tvoje švagrová mi rozbila rodinu!“ Lucie mi pak psala zprávy plné výčitek: „Měla bys být vděčná, že tě vůbec přijali.“

Když se narodila naše dcera Anička, doufala jsem v obrat k lepšímu. Poslala jsem Květoslavě fotku malé s omluvou za všechno. Odpověď nepřišla.

První týdny po porodu byly těžké. Byla jsem unavená, měla poporodní deprese a Michal byl stále víc uzavřený do sebe. Jednou večer přišel domů pozdě a řekl: „Byl jsem u mámy.“

„A?“ zeptala jsem se opatrně.

„Říkala… že už nikdy nechce vidět ani mě, ani tebe.“

Rozplakala jsem se. Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Proč je tak těžké být součástí nové rodiny? Proč musí být všechno boj?

Jednou ráno mi zazvonil telefon. Byla to Lucie: „Měla bys přijít za mámou do nemocnice. Má slabý infarkt.“

Šla jsem tam s třesoucíma rukama. Květoslava ležela bledá na lůžku a když mě uviděla, odvrátila hlavu.

„Přišla jsem jen proto, že jste babička mé dcery,“ řekla jsem tiše.

Mlčela dlouho. Pak zašeptala: „Nikdy už s tebou nepromluvím.“

Odešla jsem domů a v hlavě mi zněla její slova jako ozvěna.

Dnes je Aničce rok a půl a já stále nevím, jestli jsem udělala správně, když jsem trvala na svém. Michal je pořád rozpolcený mezi mnou a matkou. Někdy si říkám: Je možné žít šťastně bez odpuštění? Nebo je rodina vždycky boj?