„Odešla jsem s naší dcerou: Mému manželovi trvalo pět dní, než si toho všiml“

Před třemi lety jsem se vdala za muže, o kterém jsem si myslela, že s ním strávím zbytek života. Byli jsme šťastní, nebo jsem si to alespoň myslela. Naše dcera, Anička, se narodila před 18 měsíci a stala se středem mého světa. Ale někde po cestě jsme se s mým manželem, Petrem, odcizili.

S Petrem jsme bývali nerozluční. Hodiny jsme si povídali o našich snech, budoucnosti a plánech. Ale po narození Aničky se věci změnily. Petr se více ponořil do své práce, trávil dlouhé hodiny v kanceláři a často přicházel domů pozdě. Když byl doma, buď byl na telefonu nebo sledoval televizi. Naše konverzace se zredukovaly na pouhé výměny zdvořilostí a logistické diskuse o účtech a nákupech.

Pokoušela jsem se s ním o tom několikrát mluvit. Řekla jsem mu, jak osaměle se cítím, jak moc mi chybí naše spojení. Ale vždy to odbyl s tím, že je unavený nebo vystresovaný z práce. Slíbil, že se věci zlepší, ale nikdy se tak nestalo.

Jednou večer, po uložení Aničky do postele, jsem seděla sama v obýváku a zírala na prázdné místo vedle mě na gauči. Uvědomila jsem si, že už měsíce žiji jako samoživitelka. Petr byl fyzicky přítomný, ale emocionálně nepřítomný. Cítila jsem se jako duch ve vlastním domě.

Rozhodla jsem se, že takhle už dál žít nemůžu. Potřebovala jsem udělat něco pro sebe a pro Aničku. Takže jednoho rána, když byl Petr v práci, jsem sbalila pár tašek s našimi nezbytnostmi a odešla. Nenechala jsem žádný vzkaz ani neposlala zprávu. Prostě jsem odešla.

Vzala jsem Aničku k mé sestře do sousedního města. Přivítala nás s otevřenou náručí a nabídla nám místo k pobytu tak dlouho, jak budeme potřebovat. Poprvé po měsících jsem pocítila úlevu. Nemusela jsem už předstírat. Nemusela jsem nasazovat statečnou tvář pro Petra.

Uplynulo několik dní a od Petra nepřišlo žádné slovo. Žádné hovory, žádné zprávy. Jako by si ani nevšiml, že jsme pryč. Pátý den mi konečně zazvonil telefon. Byl to Petr.

„Kde jsi?“ zeptal se zmateným hlasem.

„Odešli jsme,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Co tím myslíš, že jste odešli? Proč?“ požadoval vysvětlení.

„Protože ti to bylo jedno,“ řekla jsem s hlasem plným zlomení. „Bylo ti jedno o mě ani o Aničku. Byl jsi příliš zaneprázdněný svým vlastním životem na to, abys si všiml, že se rozpadáme.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. Nakonec Petr promluvil.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Neuvědomil jsem si to…“

Ale bylo už pozdě. Škoda byla napáchána. Důvěra byla zlomena. Nemohla jsem se vrátit k takovému životu.

Petr se v následujících týdnech snažil napravit situaci. Navštěvoval nás u mé sestry a sliboval změnu. Ale jeho slova zněla dutě. Spojení, které jsme kdysi měli, bylo pryč, nahrazené propastí bolesti a zášti.

Na konci jsme se rozhodli pro rozchod. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale bylo to správné pro nás oba. Anička si zasloužila rodiče, kteří byli šťastní a celiství, ne ty, kteří jen předstírali.

Když se ohlédnu zpět na ty dny, uvědomuji si, že odchod byl nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala, ale také nejpotřebnější. Někdy musíte pustit to, co jste si mysleli, že váš život bude, abyste našli to, čím může být.